Frank Sinatra patří mezi mé oblíbené herce i zpěváky a ani jeho jediný režíjní počin jsem si nemohl nechat ujít. Zajímavě zní už samotný námět, který přiznávám zároveň svádí i k jistým (ale nenaplněným) obavám. Japonci a Američané společně uvězněni na opuštěném ostrově zavání spoustou klišé včetně závěrečného mávání odplouvajícímu nepříteli, ovšem Sinatra se scénáře chopil tím nejlepším možným způsobem. Dovolí sice oběma stranám uzavřít příměří, ale nenechává hrdiny zapomenout, že okolo zuří válka. Skvěle vykresluje nedůvěřivost obou velitelů , kteří si dobře uvědomují, že idyla nebude trvat věčně. A právě tímto realistickým pohledem dosahuje antimilitaristického vyznění spíše než kdyby vojáky nechal ostře nadávat na absurdnost války.