RECENZE FILMU

Už hodně dlouho (vlastně si nepamatuju, že by tomu někdy za mého života bylo jinak) aby člověk na domácí produkce chodil s připravenou kyanidovou kapslí. Až tak špatné to je! Naštěstí se poslední dva tři roky objevují filmaři, kteří se snaží točit i opravdové filmy, nejen spotřební produkty. Nemám problém uvěřit Zdeňku Jiráskému, že se brzy stane jedním z nich. Poupata, jeho celovečerní režijní debut, který ošetřil i scenáristicky, rozhodně mají divákovi co nabídnout. Bez podbízení nebo pozérství.

Devadesátiminutová návštěva jedné depresí prosáklé rodiny se ve svých základech (ale jen jich) podobá nedávnému Domu, akorát u česko-slovenské produkce jsem si nebyl jistý, jestli je prázdnota, pasivita a neschopnost postav dělat správná rozhodnutí záměrem autorky. U Poupat si tím jistý jsem.
Hrdinové představují skupinu očividných zoufalců bez naděje na lepší život. Hlava rodiny (Vladimír Javorský), neschopný gambler, zcela zahazuje jakoukoli naději pro sebe i své blízké, jeho žena (Malgorzata Pikus) uniká před realitou k nácviku novodobé spartakiády a pravdu ignoruje, dcera (Marika Šoposká) otěhotněla s klukem v kómatu a syn (Josef Láska) se platonicky zamiloval do striptýzové tanečnice, kterou si časem dokonce přitáhne domů. Tato čtveřice (a pár vedlejších postav) rozehrává hru zcela očividně nesměřující ke šťastnému konci.
Přesto je obdivuhodné, že nezabředne do tragédie libující si v chmurné náladě (k čemuž tak trochu sklouzával právě Dům) a postavy jsou víc než jen uzlíčky nervů, co zasmušile koukají z okna. Dokonce se daří vystavět několik vtipných scén, které nijak neruší a nezesměšňují celkově negativní atmosféru filmu, naopak dodávají na přesvědčivosti. To v českých filmech nevídám často.

Na druhou stranu ale Poupata obsahují co do scénáře nepřehlédnutelné množství nedostatků. Některé motivy jsou trestuhodně nevyužité a neuzavřené, ne každá postava funguje zcela uvěřitelně a například až z distribučního listu jsem pochopil, co to vlastně matka nacvičovala a proč. Do konkrétních případů se nebudu pouštět, protože by se to neobešlo bez spoilerů.
Snad jen vykreslení vztahu naivního syna (pokud by mu bylo stejně jako herci, bylo by mu osmnáct, ale tuším, že má být mladší) a jeho domácí call girl dějově skřípe - není například řečeno, jestli zůstává platonický, nebo spolu mají normálně sex. Zatímco druhou možnost bych očekával, vše nasvědčuje té první. Je to ale jen dojem, protože to zkrátka není jinak vysvětleno. Vůbec hodně toho není vyřčeno, například co se stane s otcem po explozivním finále. Z vystupování jeho dcery v závěrečné scéně nejde nic vyvodit.
Za vůbec největší nedostatek Poupat proto považuji, že v nás vzbudí zájem o hrdiny, přesvědčí nás, abychom si je oblíbili (nebo je litovali), ale nijak nám nepřiblíží jejich osud. To velmi subjektivně těžko nesu, i když se zřejmě jedná o "nějaký" autorský záměr.

Druhý nedostatek tkví v hodně laciném vizuálu. Kameraman Vladimír Smutný, držitel pěti Českých lvů, podle mě nezvládl vyčarovat ze zřejmě nízkého rozpočtu pořádné obrazy. Z Jiráského záměru snahu o zajímavou kompozici tuším (neustále je za postavami ošklivá továrna), ale záběry jsou podivně ploché, šedivé a nudné. Naštěstí to pro někoho může podtrhovat vyznění příběhu.
Se vším tím se ale dokážu smířit. Rád razím teorii, že vyvarovat se všech chyb musejí jen špatné filmy, ty dobré si je mohou dovolit. U Poupat jde o chyby, kterým by se dalo říct "začátečnické". Jiráský, zkušený dokumentarista, celovečerní příběh ale točí poprvé, mnohdy udělá něco strašně očividného ("podívejte, pane Hrdino, tenhle si uzavřel pojistku a je za vodou"), jindy trochu klišoidního ("mě nemusíte litovat"), podstatné se mi ale zdá, že umí poutavě vyprávět, vzbudit zájem a gradovat. V tom jsou Poupata na naše poměry velmi nadprůměrná a právě v tom tkví jejich síla. Všechny zmíněné chyby bude pro Jiráského snadné odstranit, až se trochu otrká, ale tuto schopnost, pro filmaře nezbytnou, v sobě očividně má už teď a snad mu ji nikdo nesebere.

Poupata jsou "nedokonalý povedený film". Někteří se možná budou soustředit na první slovo zmíněného spojení, já si naopak vystačím s tím druhým. Smysluplný příběh jedné ne zrovna šťastné rodiny totiž přes všechny drobné nedostatky, kterými třeba netrpí jiní, nemá problém s tím hlavním, nejdůležitějším, co naopak většina tuzemských tvůrců postrádá.
Poupata totiž sama sebe a své téma chápou. Vědí, co divákovi říkají a jak toho docílit. Jistě, ne vždy to zvládají bezchybně, ale nikdy se nestane, že by na nás některá postava působila zbytečně a některá dějová linka jako vata.
Na závěr bych dodal, že nejde (záměrně) o realistický film z krušného života, jaké vznikají třeba v severské kinematografii, ale o typické "americké" přivedení několika vyhrocených charakterů na jednu hromadu. Ostatně těch problémů je na jednu rodinu nerealisticky moc. A jsem rád, že se u nás do podobného boje někdo pustil, protože neustálé vymezování se vůči tomu bývá otravné. Zvlášť v našem podání.