GOLDIE FILM

Filmy o biblických postavách to nemají jednoduché. Natož ty o samotném Vykupiteli. Většinou jsou (logicky) zaměřené na věřící, na filmařské postupy, přínos kinematografii a opravdové myšlenky se s klidem zcela rezignuje. Jenže to rozhodně není případ Posledního pokušení Krista. Adaptaci stejnojmenné slavné knihy (ne Nového zákona!) má na svědomí Martin Scorsese v té nejlepší formě, a proto není divu, že je tento hluboký snímek jedním z jeho režisérských vrcholů. A to už něco znamená.

Stačí odhodit prvotní skepsi. Pokud nejste vyloženě ortodoxní křesťan, jenž se jakémukoli srovnání Ježíše s živoucí, hřešící a chybující lidskou bytostí tvrdošíjně brání, nemáte se čeho bát. Paradoxně totiž čím méně věřící jste, tím víc vám Scorsese může dát (paradoxněji vzhledem k tomu, že Scorsese sám věřícím je).
Poslední pokušení rozhodně není nějak kacířské nebo rouhačské. Kdepak - pro mnohé křesťany je mnohem horší. Je totiž veskrze lidské a lidsky vznešené. Není o pokoře, pasivitě a nedůležitosti člověka jako jedince, ale naopak o odvaze, vnitřní síle a důležitosti vlastního rozhodnutí. Tento kousek bohužel mezi ostatními Scorseseho filmy mírně zapadá právě kvůli nedůvěře bezvěrců v náboženské téma, minimálně stejně silné jako nenávist věřících vůči cestě, kterou se vydává.

Veliká škoda! Příběh Ježíše Nazaretského má sice daleko k dogmatickému pohledu sterilizované Bible, nicméně řekne nám o lecčem z jejích prapůvodních myšlenek možná ještě víc.
Ježíš se živí jako tesař, vydělávající si převážně výrobou křížů, o které bývá v Římem ovládané Judei značný zájem. Svého božského původu si je vědom, ale rozhodně z něj neskáče ke stropu radostí. Být božím synem totiž obnáší nesnesitelné odloučení, samotu a dokonce i bolest. Právě proto ostatně pomáhá Římanům - chce Boha naštvat, aby ho "přestal milovat". Ví, že by měl stanout v čele národa, ale protože se nachází intelektuálně zcela mimo svou dobu, jen těžko dokáže lidem vysvětlit, proč by měla být láska a pokora lepší než kamenování prostitutek. A samozřejmě se musí potýkat s myšlenkou konečného obětování se.

Scorsese vykresluje Ježíšův život bez kompromisů, bez nadhledu a beze strachu. A proto nebyl slavný rodák z Betléma nikdy lidštější, jeho rozhodnutí a činy pochopitelnější, než zrovna v tomhle případě. Zde ostatně spočívá i hlavní důvod nepřijetí tolika věřícími. Měl jsem možnost o snímku s jedním z křesťanů (ne přímo katolíků) mluvit. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Například, že Ježíš se nechoval jako člověk, neměl naše potřeby, neznal naše slabosti a rozhodně ho netížilo být božím synem, protože něco takového je svaté požehnání.
Podobným "pravdám", jež zprošťují zakladatele největšího lidského seskupení vůbec jakékoli lidskosti, se ale Scorsese vyhýbá. Asi i proto mě Poslední pokušení o síle a smyslu víry přesvědčilo mnohem lépe než celá Bible. A pokud někdo dokáže natočit film o Ježíšovi tak, že ateistovi přiblíží víru lépe než skoro dva tisíce let speciálně k tomuto účelu upravovaná kniha, tak se něco sakra podařilo.

Samozřejmě není možné nezmínit herecké výkony, z nichž největší uznání patří samozřejmě Williamu Dafoeovi, jenž Ježíše ztvárnil s nadhledem a uvěřitelností zároveň. Lepší souhru mezi Spasitelem celého lidstva a zakomplexovaným člověkem, který neví, co si počít se svým životním údělem, si nedokážu představit. I díky němu vyzní celý snímek tak efektně. Za zmínku stojí i netradiční Jidáš v pojetí Harveyho Keitela, který k celému tomu spasitelství Ježíše jaksi dokope. Jejich zvláštní přátelství je velmi přesvědčivé a bortí mnohé mýty. (Je zajímavé, že moderní historici naznačují podobný vztah Ježíše a Jidáše jako pravděpodobný.) Scorsese si ale umí ohlídat své herce vždy, proto nejsou jejich kvalitní výkony zas tak překvapivé.

Podobně sugestivní a přesvědčivou výpověď bychom asi hledali jen těžko. Natočit film na "nemoderní téma" způsobem, který jeho příznivci odsoudí. Kdyby nevznikl takový skvost, mohli bychom to nazvat hloupostí. O Posledním pokušení víc než o jakémkoli jiném snímku tím spíš platí, že je víc než jen filmem. Je výpovědí, konfliktem víry v samé její podstatě. Je to hluboce lidský příběh, který nabývá v souvislosti s historií (ale i současností) nebývalých rozměrů. Vše navíc prezentuje ve vizuálně dokonalém, pro Scorseseho typickém, vypiplaném podání, kdy je radost nejen nad tím přemýšlet, ale i dívat se znovu a znovu. Zdaleka nejen kvůli pověstné poslední půlhodině.