GOLDIE FILM

V naší retro sekci jste zvyklí na všechny žánry, země původu i doby vzniku. Vybrané snímky ale spojuje, že si o nich ten z nás, kdo je vybíral, myslí, že jsou vysoce kvalitní. Dnešek bude zásadní výjimkou. Máme tu totiž co do činění se snímkem, jemuž se přezdívá "Občan Kane špatných filmů". Na rozdíl od většiny případů, když vidíme srovnávání s nesmrtelnou klasikou, nejde o přehánění.

Tommy Wiseau je tajuplné stvoření. Tvrdí, že se narodil v Americe, vyrůstal v Paříži a nejvíc ze všech lidí na světe obdivuje Orsona Wellese. Jeho východoevropský přízvuk a vzezření maniakálního fetišisty z italského porna ale dávají důvod o pravdivosti jeho životopisu a údajného vkusu pochybovat.
Tento svéráz se v roce 2003 vynořil odněkud zpod mostu, aby dal světu jedno z nejbizarnějších děl kinematografie, jež však svou špatností okouzluje a baví.
Johnny miluje Lisu a má si ji brát. Lisa nicméně miluje Marka. Mark miluje (kamarádsky) Johnnyho, takže má s milováním Lisy problém. Denny miluje všechny a rád je pozoruje, když dělají věci. Všichni milují fotbal a nikdo nemiluje Lisinu Matku, která miluje dobře zajištěné potenciální zetě a nenechá si zkazit náladu ani banalitami jako rakovina prsu.
Jistě chápete, že podobně spletitý děj se mění v epochální opus o přátelství, lásce a zradě. Opus tak komplexní, že jakmile ho uvidíte, žádný film už se vám nebude zdát dost dobrý.

Ale teď vážně. The Room je ultimativní kus filmařské neschopnosti, kdy nekonečná debilita každé scény, každé linky dialogu a každého hereckého výkonu snad ani nemohla být omylem tvůrců, ale naopak výsledkem jejich velké koncentrace.
Jestli je snímek záměrným campem jako třeba kultovní muzikál Rocky Horror Picture Show, nebo životním dílem zcela vymknutým z rukou v duchu Plánu 9, stěžuje rozluštit sám Wiseau, který přijímá s nadšením jakoukoliv reakci, i kdyby šlo o obrovský výsměch. Dle svých (těžko srozumitelných) slov nerozlišuje, jestli ho někdo bere vážně, nebo jako šaška, hlavně že ho nepřehlédne. A Tommyho opravdu nepřehlédnete!
I proto jsou v Americe populární fanouškovské projekce, kdy během promítání odehráváte části děje spolu s hrdiny a například si s dalšími diváky pohazujete fotbalovým míčem, nebo po plátně házíte plastové lžičky, když se ve scéně v pozadí (z nějakého důvodu) zrovna objeví fotografie se zmíněným kusem příboru. Tyto projekce probíhají na hned několika místech v Americe nepřetržitě celých deset let od premiéry, až takový kult máme před sebou!
Pro otrlejší se nabízí výzva vyklopit do sebe panáka vždy, když Johnny řekne "hi", nebo se uchechtne, což opravdu doporučuji ve společnosti těch správných lidí vyzkoušet.

The Room nabízí kouzelný zážitek nekončícího WTF. Charisma z toho filmu opravdu sálá a nakonec si uvědomíte, že výsledek vlastně máte rádi.
Stojí za zamyšlení, kde leží u špatnosti hranice zábavnosti. Proč se například dílům Zdeňka Trošky, jež jsou špatné, jak jen mohou, nedokážeme za jejich špatnost smát, místo toho se nám hnusí, zatímco tento romanticko-dramaticko-poetický masakr vyvolává upřímný úsměv od ucha k uchu a snad až pocit náklonnosti vůči tvůrcům.
Možná proto, že zatímco skutečně existují lidé, kteří tvůrce jako Zdeněk Troška neironicky oceňují, u The Room není na světě nikdo, kdo by ho mohl označit za klasicky kvalitní, nebo i průměrný počin. To dělá z Tommyho snahy o sebeurčení neškodnou záležitost, k níž nemá smysl být "zlý". Naopak máte chuť vyznat k nadšenectví Wiseaua, který dílo režíroval, produkoval, psal a ztvárnil v něm hlavní roli, jistý druh respektu. Máme tendenci si takového člověka idealizovat jako svérázného snílka s cílem, na nějž nestačí, podobně jako je tomu u hrdiny Herzogova Fitzcarralda nebo, ať nechodíme daleko, Burtonova Eda Wooda. Každý si navíc vždy vzpomeneme na vlastní životní selhání, když se nám nepodařilo něco, o co jsme se tolik snažili. A najednou si všimneme, že k té ohyzdnosti cítíme sympatie!

Popisovat jednotlivé scény nelze, jmenovat nesmyslnosti a chyby, to by bylo na nekonečnou analýzu. V The Room dopadlo špatně úplně všechno, ale ten film právě za jeho nedostatky budete dost možná milovat. Nejsem velký zastánce oceňování zábavné špatnosti, rozhodně ne nad rámec pousmání, jenže tady čelíme jinému levelu.
Navíc bych nevylučoval, že Tommy Wiseau je jeden velký running gag nějakého nápaditého komika a celý The Room jen k dokonalosti dotaženým kanadským žertem. A v takovém případě bych dopřál tomuto štábu desetiminutové standing ovations, protože něco takového se rozhodně nikomu nepodařilo a někdy brzy asi ani nepodaří. Snímek si totiž zachovává dojem "autentické" neschopnosti, proto není snadné odhalit, jestli jde o záměr, nebo ne. (Osobně si myslím, že ne.)
Zaslouží si takový výtvor přítomnost mezi filmovou smetánkou? Jsem přesvědčený, že svým podivným způsobem ano.

Malá ochutnávka v podobě vtipného sestřihu - protože jinak byste mi stejně nevěřili.