GOLDIE FILM

Poklad na Sierra Madre nepatří k nejprotežovanějším pokladům světové kinematografie a stejně tak povědomí diváků o tomto filmu je srovnatelné s povědomím dvou hlavních hrdinů snímku o tom, jak se těží zlato. Tito dva tuláci se jmény Dobbs (Humphrey Bogart) a Curtin (Tim Holt) přežívají v zapadlém mexickém městě, mají problém sehnat práci a zbývá jim jen potupné žebrání na ulici.

Neznám zlatokopa, co by umřel bohatej. Každej svý bohatství utratí, jen aby našel další.

V nejlevnější noclehárně ve městě ale nakonec potkají člověka, který by mohl jejich situaci změnit. Starý, ale nekonečně energický muž dlouhodobě posedlý zlatou horečkou Howard, v podání oscarového Waltera Hustona (otec režiséra Johna Hustona), zapůsobí svým vyprávěním o zlatokopectví a nasadí tak brouka do hlavy Dobbsovi a Curtinovi. Ti se nakonec rozhodnou svůj problematicky nabytý obnos peněz proměnit v šanci na lepší život dříve, než ho stačí propít. Souhra náhod zapůsobila a všichni tři se tak vydají do ráje kaktusů, banditos a zlatých žil. Do krajin, v kterých je někdy voda vzácnější než samotné zlato, ale touha po bohatství umí být silnější než žízeň.


Není všechno zlato, co se třpytí.

Režisér a zároveň scenárista filmu John Huston nepřináší film, který by se tvářil smrtelně vážně a tlačil do nás celou dobu suchá moudra o zkáze ducha pod tíhou bohatství a k tomu nám v uších rozezníval dramaticky vznětlivou hudbu. Poklad na Sierra Madre působí neuvěřitelně odlehčeným dojmem. Morální ponaučení a odlišné postoje vyplývají z dění a nepůsobí nijak podbízivě. Tíživé skutečnosti a nelichotivé obrázky lidských charakterových vlastností jsou vyvažovány těmi čistě lidskými, v pozitivním smyslu slova. A tohle všechno je často okořeněno něčím, co se dá i dnes nazvat skvělou filmovou hláškou. Hustonovi hrdinové balancují na hraně mezi temnými a světlými stránkami lidství. Často i překračují hranice morálky, která rozděluje sympatie a pochopení od naprostého zavrhnutí, aby se vzápětí vrátili zpět a svým jednáním odčinili minulé skutky. Zlatý ďábel je rozděluje, vnější nebezpečí spojuje. Nepřátel se zbaví, vnitřní posedlosti po bohatství se ovšem uniká obtížněji a s tím ve skupině narůstá všudypřítomná paranoia. Režisér takto skvěle ukazuje vratkost a nestabilitu skupiny, v které má každý své zásady.


Nezapomeň, že svůj skutečný poklad jsme už našli.

Poklad na Sierra Madre je ten druh filmu, u kterého máte jen malou šanci, že zažijete nudu, neboť dávkování nových postav, jejich vývoje, všelijaké střety, zvraty, nečekané situace, to vše tvoří podívanou, která divákovi velmi rychle a příjemně uteče. Kouzlo náhodných setkání oživuje film stejně jako životy samotných protagonistů, kteří musí být s pytli zlata velice opatrní vůči těm, koho si pouští k tělu. John Huston se nebojí přejít ani do průkopnického útoku na emoce. S ohledem na atmosféru filmu velmi nečekaně, ovšem velmi účinně. Je to chvíle, kdy hlavní hrdinové čtou dopis od manželky jednoho ze zastřelených mužů. Dnes už by se nad tím leckterá kritika pozastavila a označila to jako levné emoční vydírání, ale účinný postup rozmlouvání do duší hlavních hrdinů, který zvolil Huston před více než šedesáti lety, funguje stejně dobře i dnes. Můžeme si namátkou vzpomenout na válečný film Dopisy z Iwo Jimy, kde je totožná scéna. Huston ovšem tlačí na emotivní pilu mnohem méně, o to víc bývá ale "řez" účinnější.


Smích nad zlato.

Režisér zakončuje svoji sondu do duší zlatokopů stejně nečekaným a příjemným způsobem, jakým zakončují prospektoři své těžební působení na zlatém nalezišti. Totiž tak, že po sobě vše uklidí a horu uvedou do původního stavu. Bohatství těžařů se nakonec nebude počítat v uncích vytěženého zlata. A divák o to bohatství nezůstane ochuzen, pokud má špetku smyslu pro humor.