RECENZE FILMU

Po dvou naprosto hypnotizujích seancích s britským filmovým kolosem a několika dnech úmorné analýzy, se mi stále těžko hledají slova, kterými bych recenzi uvedl. Pokání je jako milostná báseň, která chybějící verše vyražená černou barvou do papíru nahrazuje obrázky tak barevnými a živými, že se o nich slovy těžko mluví. Celosvětově provází filmovou adaptaci románu Iana McEwana pochvalné kritiky a navíc každému, kdo si tímto čarovným nápojem třeba jen rty smočil, dojde, že ani z předáváni Zlatých glóbů (v době, kdy film u nás vstoupí do kin, bude to už i papírově potvrzené, tak doufám, že nemluvím do větru) a Oscarového večera nemusí dítko režiséra Joe Wrighta odejít z prázdnou.

Jako celkem složité se jeví jakékoli referování o ději, díky kradmě se plížícímu spoilerování, které se vyskytlo v každé připravené variantě obsahu. Wright totiž záměrně zvolil přitažlivou a ošemetnou formu zároveň, přeskakování v čase. V případě Pokání se zdá, že snad ani nebyla jiná možnost. Pointa, zvýšení napětí a provětrání divákových mozkových závitů, právě tohle jsou hlavní atributy, proč Wright balancoval na zdánlivě tenkém ledě. S odstupem času se ten led jeví silný na tři paže a udržel by i stádo slonů, a když do sebe docvaknou poslední kolečka je jasné, že dirigent měl všechno pevně v rukou.

V případě vizuální stránky jde Wright až za hranici geniality a poměr „normálních“ a „plakátových“ scén je v tomhle případě někde kolem 1:5. Občas se může zdát, že je vizuální stránka povyšována nad příběh daleko za únosný rámec. Jenže kdy naposled jste ve filmu viděli pětiminutovou scénu bez jediného střihu, zabalenou do třpytivého hávu, která by sama o sobě jako krátký film působila geniálně? Kdy naposled jste navštívili nemocnici plnou bezvládných těl vojáků s utrženými nohami, aniž by se kamera odvracela (je pravda, že pro někoho bude tohle servírované příliš nekompromisně)? A ono to nakonec není tak horké, jak by se mohlo zdát a příběh je velkou premisou, především románek dvou důležitých postav je pojat netradičně a o to zajímavěji.

Méně zajímavou je naopak hudba. Tedy ne že by bylo něco úplně špatně, ale k typově podobným filmům vyšly daleko barevnější a monumentálnější soundtracky. Scénář, kamera, střih a především režie, jo panečku, to je jiná. Wright od svého posledního filmu vyrostl neuvěřitelným způsobem (dobře, ne tak neuvěřitelným, ale znatelným) a dokázal se vyhnout téměř všem neduhům a nešvarům Pýchy a předsudku. Jeho projev je skvěle stravitelný a pokud bude jeho výkonnost stoupat, musí to příště být nejúžasnější film v dějinách kinematografie :-)

Důležitou práci odvedl Wright při obsazování herců. Výkon Keiry Knightley v Pýše a předsudku pro mě byl tak trochu záhadou, ovšem po tom co předvedla ve třetím pirátském dobrodružství (to že bych ji za to nechal popravit je vedlejší) jsem vytušil, že se jednalo spíš o náhodu a „brutální“ vedení herečky režisérem. Pokud je to pravda, musel Wright opět mávnout kouzelnou hůlkou, protože Keira nejen že hraje, ale hraje přesvědčivě a dobře. Samozřejmě že ji o hlavu (možná dvě) poráží nejtalentovanější mladík z ostrovní mladé líhně James McAvoy, který pro sebe ukradl jednu z nejemociálnějších scén minulé sezony. Jenže to takové překvapení není. Dalekosáhlejším překvapením je výkon mladičké Saoirse Ronan, která part své postavy zvládla nejpřesvědčivěji (myšlena postava Briony, ve které se postupně představí tři generace hereček). Z tří představivších se hereček v této roli žádná výrazně neztrácí, ale na pomyslný piedestal přece jen patří Saoirse.

V úvodu jsem zmínil, že by mohlo v případě Pokání přilétnout hned několik filmových cen, ale hovořit o kvalitách snímku pouze v tomto kontextu by byla chyba. Každý si na něm totiž něco najde (ne každý dá 100 % v hodnocení, ale rozhodně ho nějaká scéna, herecký výkon, … zaujme a ne že ne!). Stejně tak jako by každý šel na kraj světa za trochu lásky a v podvědomí má skrytou informaci o tom, že první máj je čas lásky, si třeba vzpomene na scénu bez jediného střihu, romantickou chvilku v knihovně nebo třeba osud hlavních hrdinů. Příběh totiž pokračuje. Je to na vás …