GOLDIE FILM

Když se řekneme A, musí následovat B. To je zvyk, který by se neměl porušovat, pokud nechcete někoho naštvat. Takže když jsem před čtrnácti dny věnoval goldie Francois Truffautovi, může nyní přijít na řadu jediný člověk. Jean-Luc Godard. Kultovní, dnes dvaaosmdesátiletý a v rámci možností stále aktivní filmař začínal jako Truffautův nejlepší přítel a skončil jako jeho nemesis, ale tomu jsme se věnovali už minule. Nyní se tedy podívejme na samotného JLG.

Godard byl asi největší radikál ze všech režisérů francouzské nové vlny. Snad ve všech ohledech. A co nové vlny, řekněme si rovnou, že byl a je jedním z nejradikálnějších režisérů vůbec. Navíc svého času i nejvlivnějších.
Vždy ignoroval klasické filmové postupy, a pokud náhodou ne, tak jen aby je nějak postavil na hlavu. Jeho využívání střihu, hudby, mezititulků a kamerových jízd je pověstné a ovlivnilo celou řadu světových tvůrců od Martina Scorseseho po Wese Andersona.
Zkrátka si rád hrál a rád experimentoval. Až mu nakonec začaly být klasické filmy malé a v posledních desetiletích točí cosi mezi příběhy a esejemi.
Pro mnohé se tak za léta své bohaté kariéry stal levicovým pseudointelektuálem odtrženým od diváků, který patlá páté přes deváté a nikdo mu ve skutečnosti nerozumí.
Jestli je tato pověst oprávněná, si řekneme někdy jindy, dnes se totiž zaměříme na jeho naopak nejvíce mainstreamový projekt, částečně financovaný Hollywoodem, tedy Le Méprism, Pohrdání. (Jež šlo mimochodem do kin pouhý rok po Julesi a Jimovi, takže mezi sebou můžete filmy hezky porovnávat.)

Pokud ve vás po Godardově předchozím popisu překvapí, že vůbec někdy s Hollywoodem zkusil spolupracovat, měl bych vás hned z počátku vyvést z omylu. Nikdy (alespoň do té doby) jím totiž nepohrdal "z principu".
Naopak. Právě díla velkých amerických režisérů jako Alfred Hitchcohck a Orson Welles byla tím, co novovlnné režiséry k filmařině dostalo a není náhoda, že stěny pokojů a ulice jsou v Truffautových i Godardových filmech vždy plné plakátů klasických zámořských kusů.
Vzniku Pohrdání, Godardova nejnákladnějšího a do té doby (a asi i od té doby) finančně nejúspěšnějšího filmu, ve skutečnosti nic nebránilo. Jenže co čert nechtěl, výsledkem nakonec příznačně pohrdal sám Godard i Brigitte Bardot se studiem v patách, pro něž byl naopak finančním neúspěchem.
Paradoxně je dnes Pohrdání považováno za nejlepší film s Bardotkou a spolu s U konce s dechem nejlepší prací JLG. Najdeme ho na prestižních seznamech Sight a Sound i Time Magazínu, ale to nebrání Godardovi v prohlašování, že by si přál, aby nikdy nevznikl.

Příběh vypráví o francouzském dramatikovi Paulovi (Michel Piccoli) a jeho ženě Camille (Brigitte Bardot). Paul byl najat hollywoodským producentem a playboyem Jeremym (Jack Palance), aby "zpacifikoval" Fritze Langa (mistr hraje sám sebe) při jeho současné snaze zadaptovat Odyssea. Lang se totiž blíží mnohem víc k Joyceovi než k Homérovi, což zřejmě producent neočekával, nebo to alespoň neočekával v takové míře. Nařídí tedy Paulovi, aby přepsal scénář způsobem, který by Langovi znemožnil vymknout se kontrole.
Paul by musel být blázen, aby lukrativní nabídku nevzal. Jenže uprostřed produkce, v nádherné přímořské ubikaci, zjišťuje, že ho jeho ještě nádhernější žena přestává prakticky ze dne na den milovat, ba co víc, začíná jím pohrdat. Zároveň trpí výčitkami svědomí z toho, že zahodil své ideály a stal se jen dělníkem komerčního umění, čímž vždy pohrdal. A přemítá, jestli možná právě proto neztrácí respekt a oddanost manželky.

Godard tak v adaptaci Alberta Moravia očividně tematizuje svůj vztah k filmu a částečně vlastně popisuje, čím si právě prochází. Věnuje se rozporu mezi komerčním zakotvením kinematografie a snahou o uměleckou svobodu. Zkoumá, jak rychle může člověk změnit své ideály a jak rychle může změna ideálů zcela překopat lidskou osobnost.
Je úžasné, že roli v jeho přijal tehdy již téměř slepý Fritz Lang, jedna z největších ikon filmu. Větším lákadlem než on však byla jistě Brigitte Bardot, sexsymbol své doby, jež byla obsazena hlavně jako lákadlo pro mužskou část publika.
Godard byl například nucen přetočit začátek filmu, musel přidat záběry na Brigittino nahé tělo, protože producenti se báli, že jinak na film tak silně intelektuální nikdo nepřijde. Bardotová naštěstí není žádnou Megan Fox své doby a hrát umí i coby primárně objekt touhy.
Není třeba pochybovat, že kdyby si mohl vybírat sám Godard, do hlavní ženské role by nejspíš obsadil svou manželku, krásnou modelku Annu Karinu, což sám naznačuje, když v několika scénách nechá Bardotovou nosit paruku připomínající účes Kariny z jiných Godardových filmů.

I přes značné ústupky, jež Godarda znechutily natolik, že spolupráci s Američany dodnes nezopakoval, se ale jedná o slušný sborník jeho trademarků. Velmi důrazná hudba, okázalé kamerové jízdy. Uprostřed filmu extrémně dlouhý dialog, který nepřináší velkou změnu děje. Tady si vzpomeneme na U konce z dechem, jehož rovnou třetinu tvoří dialog, který hrdiny nikam neposune, ale jeho výpovědní hodnota je svým způsobem nevyčíslitelná.
Jinak se jedná o první Godardův barevný film, přičemž barva se během nové vlny moc nenosila - právě kvůli úctě ke starým mistrům, kteří ji rovněž nepotřebovali. A právě zde tedy Godard ozkoušel svůj budoucí trademark - velmi výrazné barevné kombinace.
To už se ale dostáváme k méně zajímavému popisování něčeho, co je rozhodně lepší vidět na vlastní oči. A věřte tomu, že kdo to s kinematografií myslí vážně, ten se před Jean-Lucem nemůže schovávat věčně.