RECENZE FILMU

Psal se rok 1918 a otevíralo se nové nádraží. Hodiny pro něj postavil ten nejlepší hodinář. Jmenoval se pan Gateau. Pan Gateau byl od narození naprosto slepý. Se svojí ženou měli syna. Přišla válka a syn vstoupil do armády. Jednoho dne přišel dopis a jejich syn se vrátil domů, v dřevěné rakvi.

Bylo to pamětné ráno, psal se rok 1918. Otevíralo se nové nádraží. Přišel i Teddy Roosevelt. Hodiny byly nataženy a rozběhly se. Všichni tleskali. „Jdou nazpátek,“ zakřičel najednou kdosi. Ano, šli, to aby chlapci, které jsme ztratili ve válce, mohli vstát a vrátit se domů.

První světová válka skončila, ulice byly plné lidí. A tu dobrou noc se narodil člověk. Jmenoval se Benjamin, Benjamin Button. Narodil se jako monstrum, matka zemřela krátce po porodu a vystrašený otec ho odložil před domem pro seniory. Tam se ho ujala ošetřovatelka Queenie (výborná Taraji P. Henson). Všichni mysleli, že brzy zemře, že je nemocný, on sám si nejprve vůbec neuvědomoval, že mezi staříky nepatří. A jak postupně jeho kamarádi umírali, on mládl. A z ošklivého zakrslého skřítka se zrodil sexsymbol všech žen – Brad, Brad Pitt.

Takto začíná žhavý oscarový kandidát s názvem Podivuhodný případ Benjamina Buttona. A o tom, že očekávání jsou obrovská, svědčí hned 13 nominací na „zlatého plešouna.“

Film vypadá na první pohled báječně, kamera je skvostná, film obsahuje spoustu minifilmů a minipříběhů, které jsou natočené různým styly. Obraz má většinou takovou kvalitu, aby připomněl dobu, kterou zobrazuje – někdy je černobílý, jindy zažloutlý a plný praskanců a čar. Působivá je i hra barev a stínů, práce se světlem, zkrátka technické stránce věci není moc co vytýkat a je patrné, že režisér filmu David Fincher se nespokojí jen tak s nějakým obyčejným záběrem.

Parádní jsou rovněž masky všech herců, bez kterých se podobné snímky neobejdou, a trikové záběry grafiků. Přeci jen není úplně snadné přesvědčit diváka, že pětačtyřicetiletý herec je právě osmdesátiletým staříkem a po nějaké té hodině zase dvacetiletým mladíkem (herci jedné postavy se sice během filmu střídají, jak na běžícím pásu, ale výsledná podoba všech a dosazení hvězdných obličejů na cizí těla je zásluha právě trikových mistrů). Samozřejmě, nic není dokonalé a kdo chce, ten si chyb všimne, ale v tomto případě odvedli všichni velmi dobrou práci.

Já jsem ale přesto trochu zklamaný. Filmu zkrátka něco chybí, nějaká jiskra. I když ve filmu stále někdo umírá nebo miluje, příliš vás to nezasáhne, chybí nějaké pořádné emoce. Někdy máte pocit jako by mezi vámi a filmem stála zeď, jste pouze jakýsi nestranný pozorovatel a film vás nechce pustit do svého světa. Pokud ale přistoupíte na tento styl, můžete se dobře bavit. Protože Benjamin Button je v určitých chvílích opravdu pozoruhodný. Je opravdu barevný a pestrý, tím chci říct, že obsahuje mnoho krásných lokalit, film se odehrává stále někde jinde, místa se příliš neopakují. Během Benjaminova života navštívíte Francii, Indii, Rusko, budete válčit ve druhé světové válce, poznáte několik žen a pořádně si užijete chvíle v domově důchodců. A to je asi nejlepší část filmu – začátek, kdy je Benjamin starý a díky jeho neohrabanosti je film i dost vtipný. Poznává malou zubatou zrzku Daisy, kterou roztomile ztvárnila Elle Fanning (pozor, neplést si s ďábelsky podobnou sestrou Dakotou). Ústředním motivem filmu je vlastně milostný vztah mezi Benjaminem a Daisy. I když jakmile z Elle Fanning vyroste Cate Blanchett, už to zkrátka není ono. Její postava nafoukané dvacítky mi byla dost nesympatická. Mnohem magičtější vztah je mezi Benjaminem a Elizabeth Abbott (Tilda Swinton). Jak už to tak ale u chlapů bývá, Benjamin dá nakonec přeci jen přednost potvoře, se kterou za dob Beatles žije v prázdném bytě na matraci a užívá si volný život květinových dětí (hodně to připomíná jiný Fincherův počin - Klub rváčů).

Možná jste jako já četli, že Benjamin Button je vlastně nový Forrest Gump. Určité jeho rysy hlavně k vůli stejnému scénáristovi Ericu Rothovi a podobnému stylu vyprávění má, ale daleko více má spíš svou mystikou k Timu Burtonovi. Konkrétně mně (pokud se trochu porozhlédnete, zjistíte, že i jiným...) hodně připomněl jeho Velkou rubu. Akorát že Benjamin Button se bojí více uvolnit, je více svázaný konvencemi a ničím neprovokuje. Dá se rovněž říct, že vzhledem k dlouhé stopáži působí později až nudně a některé scény prázdně a sterilně. Postavy Erica Rotha jsou více méně placaté a to buď bílé nebo černé. Někteří jsou veselí rebelové, jiní zasmušilí snobové - konkrétně Benjamin si v podání Brada Pitta vystačí se stále stejně vážným pohledem, maximálně s náznakem úsměvu. Zkrátka Benjamin Button je naprosto jasným příkladem filmu, u které tvůrci přesně vědí, co udělat, aby se jejich film zalíbil a vypadal dobře, ale se skutečným životem to nemá nic společného. Komu takové hollywoodské filmy vadí, bude zklamán, mně to nevadí a beru, že je to „jen film.“ Je sice pravda, že 13 oscarových nominací je mi záhadou, přesto v dost hubeném roce 2008 patří Benjamin Button mezi TOP10.