RECENZE FILMU

Vy byste už asi chtěli recenzi na Supermana, ale nejdřív si musíme odbýt jednu nepříjemnou záležitost, a sice další snímek M. Night Shyamalana. Americký režisér indického původu byl nějakých patnáct let zpět nazýván novým Spielbergem. Před deseti lety se o něm mluvilo jako o filmaři v krizi. A posledních pět let už se mu jen smějeme. Nejukázkovější pád z vrcholu až na dno nyní svádí k přehánění. Z legrace se tvrdilo, že další jeho počin bude prvním v historii, který bude od recenzentů dostávat záporná procenta, aby se ho podařilo vystihnout. Se škálou od jedné do deseti si však vystačíme. Moc vysoko se na ní přesto nedostaneme.

Problém Shyamalana posledních let je střet jeho neutuchajícího ega, které alespoň na pohled nechává skrze rozhovory a samozřejmě díla samotná prýštit na povrch, s naprostou ztrátou důvěryhodnosti a celkově schopnosti odhadnout, co bude publiku připadat jako sofistikovaná zkratka a co jako stupidní debilita.
Omluvte můj jazyk, ale o Shyamalanových filmech se tak mluví a on by si to konečně měl uvědomit. Měl by chápat, že každá záminka k výsměchu v jeho novince bude nadvakrát využita, každé zakolísání bude vytrženo z kontextu a nataženo. Zklamal už nás tolikrát a tolika způsoby, že vyčkáváme na každou jeho chybu, abychom si ho opět "užili". Možná to není fér, ale i to souvisí s aktivním sledováním filmů, i to plyne z interakce diváka a tvůrce.
Bohužel Po zániku Země se stává filmem, kterým Shyamalan nadále potvrzuje, že si svou pozici buď neuvědomuje, nebo na ni odmítá reagovat. Ať je to jak chce, teď musí nést následky.

Abych na něj byl fér, jen těžko se určuje, kdo přesně které scény režíroval a psal. Will Smith pojal snímek jako propagaci svého syna a má se za to, že veškeré jeho výkony korigoval sám. Jistě však není vyloženě chybou dodržet zvyklost a za zodpovědnou osobu určit režiséra a spoluscenáristu Shyamalana.
Smithova účast tvoří jistě hezkou paralelu k ději, vyprávějícím o synovi, který tisíc let v budoucnosti zachraňuje sebe i svého znehybněného otce ze spárů nepřátelské planety - lidmi dávno neobývané a neobyvatelné Země.
To je zhruba vše, co se děje. Jaden Smith běží džunglí pro nouzový maják, Will ho instruuje vysílačkou, hádají se, společně čelí strachu... Právě střet se strachem, jehož metaforou má být geneticky vypěstované stvoření, jež nevnímá nic krom feromonů hrůzy (což vyvolává jednu z mnoha otázek - tedy jak se dokáže monstrum pohybovat prostorem a nenarážet do věcí) a jeho cílem je lovit lidi, se stává ústředním motivem. Tomuto jedinému tématu se podřizuje veškeré vypravování a bohužel to není dost.

Nebudu tu vypisovat ubíjející, všudypřítomné a více či méně nepochopitelné logické lapsy v ději na všech úrovních od dialogů po funkčnost fikčního světa. Zabralo by to dvojnásobný prostor než zbytek recenze. Stačí říct, že Po zániku Země postrádá elementární logiku chování postav, evoluce, fyziky, chemie, vývoje lidské civilizace. Vytknout jednu věc znamená vzpomenout si na deset dalších s ní spojených. Nezájem a nedůslednost při vysvětlování vlastního světa a tedy nepřesvědčivost, že by mohl existovat, se dá považovat za jeden z nejzákladnějších možných prohřešků proti sci-fi.
Což by nutně nemuselo vadit, zvlášť když je příběh, jak již bylo řečeno, především metaforickou cestou za poznáním vlastního strachu a původní scénář se dokonce v budoucnosti vůbec neodehrával. "Souboj" otce, který strach ovládl, a syna, jejž k tomu tvrdě tlačí, však nedokáže obhájit celou kupu nedostatků, není dost hluboký ani zajímavý.
Nedostatky byl scénář zdá se přesto líný řešit, nejspíš je nepovažoval za určující. Lze v tom hledat woodovskou naivní důvěru v to, že diváci se budou soustředit výhradně na to, na co chce autor, a zbytek může být jakkoliv nedotažen.
Pokud pominu morální problematičnost celého poselství, kterou naopak vítám jako námět k diskusi, vyvstává však už jen ta značná primitivnost provedení, proto se opět dostáváme k filmu, který přináší potěchu, jen když se chceme smát jeho okázalé špatnosti.

Zároveň se potvrzuje, co jsme tušili už u Posledního vládce větru - Shyamalan neumí pracovat s efekty, ty tak bez výjimky vypadají extrémně nepřesvědčivě. Tudíž nedokáží vyvolat intenzivní pocity strachu nebo alespoň napětí. Oba Smithovic jsou zde nesnesitelní, ale to může být způsobeno vyprofilováním jejich postav - jeden je chladným univerzálním vojákem bez emocí, druhý uječeným puberťákem.
Filmař se dvěma nominacemi na Oscara by se pak rozhodně neměl až tak moc spoléhat na lekačky, které jsou vlastně jediným funkčním prvkem filmu. Vše ostatní zcela zpackal, zároveň však naplnil typicky shyamalanovskou sebedůvěrou ve vlastní schopnosti, posunující "mimoňskost" na další úroveň.
Shyamalan se skutečně jeví jako filmař za zenitem. Především proto, že nedokázal zareagovat na krizi, v níž se jako tolik jeho dalších kolegů ocitl. Neříkám, že se měl sejít ve velké tělocvičně s nespokojeným publikem a posbírat požadavky na svou další práci, jistě však měl přestat dělat nechybujícího génia, jemuž hloupí lidé nerozumějí, a pokusit se pochopit, proč se do této situace dostal. U mainstreamového režiséra bych to považoval za dobrý nápad. Protože jeho vůči kritice pevně odmítavý postoj ho stahuje hlouběji a hlouběji do marastu nezájmu v lepším a výsměchu v horším případě jako nějaká zmutovaná bažina z jeho vize budoucnosti.