GOLDIE FILM

Kdo sleduje naši sekci goldies, ví, že Georgi Cukorovi nejdeme pod pokličku nakouknout poprvé. V minulosti jste se mohli seznámit s Jihem proti Severu, legendárním jižanským romantickým dramatem a jedním z nejslavnějších amerických filmů všech dob, který Cukor spolurežíroval, ale také s Příběhem z Filadelfie, ztřeštěnou komedií o žensko-mužských vztazích a bulvární novinařině s výtečným hereckým trojlístkem v čele. Dnes to budou Plynové lampy, takže se žánrově trochu posuneme. Mysteriózní thriller a film noir v jednom dokáže divákům zprostředkovat výbornou atmosféru i dnes. Cukor rozhodně nebyl režisérem jednoho žánru. Naopak vynikal všestranností. Určitě se tak s ním nesetkáváme naposledy.

Newyorský rodák Cukor točil bezmála padesát let, jeho filmografie je nejen proto pestrá a zajímavá. Zajisté platí za jednoho z nejplodnějších a nejtalentovanějších režisérů zlaté hollywoodské éry. Tato doba navíc nastala, když už byl Cukor životem trochu ošlehaný a mohl své zkušenosti předávat dále prostřednictvím filmů. I Plynové lampy točil ve svých nejlepších letech (i když profesně ve 40. letech sem tam pokulhával). Vznikly v roce 1944 jako americká adaptace stejnojmenné divadelní hry britského dramatika Patricka Hamiltona. Čtyři roky předtím spatřila světlo světa adaptace britská – také vcelku kvalitní a dobře přijímaná, avšak rozhodně ne tak známá. Na svědomí ji měl Thorold Dickinson. Jenže až George Cukor dokázal Plynovým lampám vtisknout ono pověstné „něco navíc“, díky čemuž je rádi sledujeme dodnes.

Hamiltonova hra vyšla poprvé v roce 1938. Mnozí literární vědci ale tvrdí, že už i Hamilton se někde inspiroval. Inspirací mu měl být francouzský lidový příběh o Modrovousovi, který poprvé zachytil ve své sbírce Charles Perrault roku 1697. A jemu pak jako inspirace zřejmě posloužil skutečný sériový vrah nebo bretaňský král. Historie je to vskutku interesantní a jen dosvědčuje, jak moc se jednotlivé umělecké druhy ovlivňují a jak často vycházejí z reálných událostí. Plynové lampy v sobě skrývají námět, v jehož centru stojí termín gaslighting, vyjadřující formu psychologického nátlaku, který má oběť přesvědčit o tom, že je šílená, a tyranovi přinést nějaký zisk. Na psychickém teroru stojí zápletka Plynových lamp a také atmosféra filmu.

Plynové lampy tematizují příběh mladé hudebnice Pauly Alquistové, jejíž teta, rovněž slavná umělkyně, byla před lety za nevyjasněných okolností zavražděna. Paula se během svých lekcí zpěvu seznámí s pianistou Gregorym Antonem, do něhož se zamiluje a kterého si následně také vezme za manžela. Na žádost manžela se odstěhují do domu, v němž žila její teta. Je to dům, který byl svědkem oné hrůzné události. Novomanželská pohoda s nastěhováním rázem mizí. Paula v noci slýchá podivné zvuky, v jejím okolí začínají mizet nejrůznější předměty. Manžel Paulu přesvědčuje, že právě ona je krade a schovává. Paula neví, co je pravda a co lež. Pomalu se hroutí a začíná věřit tomu, že je šílená...

Thriller, film noir, detektivka, mysteriózní film. To všechno jsou Plynové lampy. Jako správná detektivka mají neobjasněnou vraždu, skrývají falešná obvinění a různé podvody, ale i honbu za penězi, zde v podobě šperků. Atmosféra, vývoj děje a výkony herců jasně nahrávají škatulkám thriller, mysteriózní film. Doba a místo vzniku, způsob snímání a rovněž příběh sám pak evokují film noir. V Plynových lampách jsme svědky klasického stupňujícího se napětí. Prvotní psychický teror se mění na reálnou hrozbu, smrt klepe na dveře. Naše hrdinka je odkázána na pomoc zvenčí, protože proti ní intrikují nejen její nejbližší, ale také služebné. Rozhodně se nemůže osvobodit sama. V centru dění stojí žena v ohrožení. Je to metafora patriarchálního modelu manželství?

Jak jsem již naznačila, snímek povyšují především atmosféra a herecké výkony. Temnost a ponurost Plynových lamp doslova bere dech. Herci v čele s Ingrid Bergmanovou, která za roli Pauly získala Oscara, jsou skvělí. Zvláště její postava je plastická, což Bergmanová skvěle zachycuje. Je však potřeba být objektivní. Příběh, jakkoliv velkolepě výše zněl, obsahuje pár lapsů a vyústění ve stylu deus ex machina, což jeho hodnotu mírně sráží. Ostatní prvky to ale vyváží. Kriminální melodrama z viktoriánských časů se může blýsknout výbornou prací s kamerou, hloubkovými záběry i mladičkou a debutujcí Angelou Lansbury (později známou hlavně ze seriálu To je vražda, napsala). Takže i když vývoj děje zřejmě brzy odhadnete a na konci nebudete tak šokování, dojdete k filmovému uspokojení z dobře odvedené práce.