GOLDIE FILM

Rok 1968 přinesl hned dvě nesmrtelné sci-fi klasiky. 2001: Vesmírnou odyseu a Planetu opic. Oba tyto filmy spojuje slovo evoluce. Nejen přirozená evoluce filmařských dovedností, ale evoluce světa se vším, co představuje. Kubrick se svou filmařskou a příběhovou evolucí dovedl opice z úsvitu lidstva až ke člověkovi kosmického věku, kterého skrze mrazivou prázdnotu vesmíru přivedl do jiné úrovně bytí. Franklin J. Schaffner zůstal na pevné zemi a obrátil ve své, pro nás nelíbivé budoucnosti, evoluci naruby. Nezapomněl přitom na kritiku lidského druhu, který postavil do role zvěře a tímto způsobem zdařile reflektoval soudobé i minulé chování člověka.

Planeta opic si nezasluhuje přehnanou chválu budící přehnaná očekávání. Zdaleka není a nepotřebuje být tak technicky brilantním kouskem plným obdivuhodných speciálních efektů nebo oslňujících akčních sekvencí. Během natáčení se naopak šetřilo a muselo se upustit od plánu původního scénáře, ve kterém byla opičí civilizace vybavena pokročilými technologiemi a obklopena futuristickým prostředím. Udělala se tudíž civilizace primitivnější, což přineslo řadu úspor a rozpočet se udržel pod částkou 6 milionů dolarů s tím, že film nakonec vydělal přibližně pětkrát víc. Herecky film taktéž nikterak nevyniká - hlavní postava George Taylora v podání Charltona Hestona nechává promlouvat hlavně své charisma a nedá se říct, že by to nestačilo pro to, abychom se s jeho postavou sžili a projevili o její osud nějaký širší zájem.

Čím teda konečně ten film vyniká? Hlavní síla tkví převážně v jeho originálním námětu, Goldsmithově osobité a napětí budící hudbě, která skutečně odvádí kus dobré práce a samozřejmě vůbec celé atmosféře světa, "který není tak úplně cizí". Výživný námět, který přinesl Pierre Boulle ve své knižní předloze, vzrušuje filmaře dodnes a jejich plány o remakeování neberou konce. Co do příběhu, Planeta opic je velmi jednoduchá a její dění můžeme shrnout v pár větách. Nenabízí nějaká hlubší sdělení, soustředí se spíše na přímočaré odvyprávění toho, co diváka spolehlivě zabaví, napne, donutí k zamyšlení nebo ho možná i překvapí a pobaví. A to se daří.

První hodina se zaměřuje na problém s dokázáním lidskosti. Tato část vrcholí památnou nadávkou na smradlavé opičáky, která je zároveň prvním mluveným projevem z důvodu zranění mluvy neschopného Taylora. I když jsou jeho snahy o prokázání svého intelektu mnohokrát nelogické a zbytečně krkolomné, daří se z této části těžit potřebné napětí a zaujetí, které divákům dává dost prostoru k vybudování náklonnosti k Taylorově osobě, jakožto jedinému lidskému zástupci svého druhu prokazujícího inteligenci. A i když k prokázání inteligence dojde, najde se jiná překážka, která hlavnímu hrdinovi ztíží cestu za znepokojivým zjištěním.

Svět Planety opic je, jak bylo již řečeno, podobný tomu lidskému. Opice mají různá stupně vzdělání, rasové nebo spíše odlišnostní předsudky, disponují rovněž jakousi Akademií, která je obdobou naší církve. Té se ve filmu věnuje podstatná část pozornosti. Jakási opičí církev má ve filmu roli hlavního nepřítele zajatého George Taylora, naopak věda má v tomto filmu roli pomocníka, který se snaží pochopit to, co se před ním odehrává a zároveň ochraňuje to, co zkoumá. Konflikt, který se odehrává již stovky let, má nakonec vždycky svého vítěze. Zde to ovšem není tak jednoznačné. Opičí církev se snaží držet svou populaci v nevědomí toho, z čeho se jejich druh vyvinul - tedy ze zvířecích lidí. K tomu dopomáhají takzvaní obránci víry, kteří se drží jakýchsi svatých listin pochybného původu. Překvapivý a netradiční je v tomto ohledu právě konec, který do jisté míry ospravedlňuje jednání této instituce, která je nám po celou dobu prezentována z té špatné stránky.