Teoreticky - když ještě nevezmu v potaz hudbu, kterou Zimmer složil pro tento film - se dá říct, že skladatel, který zhudebňuje Truhlu mrtvého muže, má de facto dvě možnosti, jak k tomu přistoupit. První je přizpůsobit se lehké a bezstarostné náladě příběhu a její pikareskní a dobrodružné stránce. Bude-li se skladatel řídit touto první možností, hudba bude muset klíčit nejrůznějšími motivy a témbrickými řešeními, které se budou navzájem pronásledovat bez zjevné souvislosti. Tím vznikne řada témat, která budou mezi sebou spojená pouze na základě různorodosti a mnohostrannosti. Bude to zamýšlená spletitost skladatelských způsobů mezi sebou neslučitelných, které hudebník, třeba schválně, postaví do (komického) střetnutí i v rozsahu jedné skladby. Jinými slovy, vybere-li si tuto cestu, skladatel si musí umět hrát s hudebním materiálem tak, aby se opíral o klasicistní průhlednost, která by ale měla být vždy připravená se rozpadnout na menší komorní části, kde každý akcent musí být něčím zvláštním, ale stále lehký a zábavný. Pouze tak může hudba úspěšně vykreslit pohyby a nestálost myšlenkových pochodů Jacka Sparrowa a jeho neuvěřitelné tlupě pirátů (řešení, které, abych byl upřímný, přesně vystihuje naivní duši Verbinského obrazotvornosti a vyhledává ten správný aplaus těch radujících se hledišť plných mladých diváků ozbrojených pop-cornem). Druhá možnost je přizpůsobit se naproti tomu náladě té druhé prokletější stránce filmu, která v sobě má cosi pohádkového a goticky temného. V tomto případě bude orchestr "těžší" a bude spíše usilovat o symfonické frázování. Smyčcové nástroje by měly pak převládající roli při tvorbě atmosféry, zatímco žesťová sekce by měla za úkol prohloubit všudypřítomné tajemno. Není těžké si uvědomit, že, v tomto případě, tematická tvořivost má druhotní úlohu, zatímco rozhodující je schopnost vytvářet znepokojivé nebo zas naopak kouzelné harmonie. Takové musely být původní myšlenky Hanse Zimmera, který dostal za úkol zhudebnit toto pirátské pokračování, které horda fanoušků netrpělivě očekávala. Poté, co se postavil ke kormidlu namísto Klause Badelta, který zhudebnil první díl (i když také tam byl Zimmer jakýmsi dozorcem, který nemálo dopomohl k vytvoření výsledného charakteru hudby), americký skladatel německého původu musel asi dlouho váhat mezi těmito dvěma možnostmi. Nakonec se zjevně rozhodl nevydat se opravdu na žádné z těchto dvou stejně lákavých cest, které se mu nabízely. Když se totiž podíváme na film, nelze zcela jasně říci, že jedna z vylíčených složek převládá nad druhou, a i když charakter filmu je spíše zářivý a svítící, hororová dimenze Bludného Holanďana určitě nezaostává. Zimmerovo zastavení na rozcestí se ale brzo přemění v jistý strach z rizika. Ve spárech nejistoty z toho, jak dokonale propojit hudbu s obrazem, kterého on musí být doplňujícím protipólem, sáhne nakonec po obecných řešeních, která by se vlastně dala použít ke každému dobrodružnému filmu. To, co z toho vychází, je právě kodifikace jakéhosi druhu blockbusteru s celou řadou triků, která, jestliže už není, tak už brzy bude vládnoucí směrnicí pro kohokoliv, kdo se bude chtít přiblížit k fantastickému žánru následováním hollywoodských předpisů. Ale dost už bylo obecných řečí. Podívejme se nyní trochu více zblízka na samotný soundtrack. Ze všeho nejdřív překvapí extrémně široké nástrojové obsazení. Kromě varhan (kterým je mimochodem svěřeno příliš málo sólových epizod na to, aby mohly plně představit své schopnosti) tu najdeme - dokonce - i dvojici elektrických kytar, která má především podpěrnou úlohu v nejtíživějších částech (jako v dramatickém úvodu stopy č. 8 A family affair). Na stopě č. 5 Dinner is served pozorní posluchači poznají nejen nezvyklé nástroje, ale třeba i takový ten typ zpěvu, typický pro východní hudbu, při kterém se rozezní nosní dutiny a vznikají alikvotní tóny. Prostě, z hlediska počtu "pomůcek" k vytvoření zvuků, které se tu vyskytují, si opravdu nelze stěžovat! Jestliže ve filmu není zcela jasné, zda převládá hravá či ponurá nálada, musím říct, že na soundtracku je to spíše ta druhá. Velká část skladeb se totiž rozhodně pohybuje v oblasti symfonických rozhodnutí, kde převládají mohutné basy. Ty mají za úkol podporovat (někdy až přímo překrýt) melodie a vytváří mocný, leč jednotvárný zvuk. Velice patrné je to v části č. 3 The Kraken, kde se opravdu line pekelná hudba, plná úderů, paralelních postupů v nepříbuzných akordech, a která vás oslní ale zároveň i utvrdí v domnění, že je to vše asi přece jen trochu kýč (i když pořád pěkně hustej kýč!). Je jasné, že Zimmer myslí především na to, aby přehlušil šum v kinosálech. Křičí nahlas, aby přeřval skřípání brambůrek v čelistech. Tohle mu však nepřekáží ve vkládání občasných grandiózních sólových výstupů. Vezměte například violoncello prvního tracku Jack Sparrow. Začátek a podstatná část skladby je vyloženě jen pro tento nástroj, i když pak Zimmer samozřejmě vše zhustí a k violoncellu přidá i jiné nástroje a veliký doprovod. Poněkud zvláštní zvuková zaopatření najdeme paradoxně k vytváření světa Davyho Jonese, když se mezi nástroji náhle objeví carillon, nebo již zmíněné varhany. Nejpatrnější je to samozřejmě v třetí skladbě s názvem Davy Jones. Rozporuplnost této postavy, na jednu stranu schopná velkého citu a na druhé straně nemilosrdná, je zde dobře znázorněna. Krajní části jsou jemné, smutné, křehké. Střed je naopak neúprosný, útočný a agresivní. Celou skladbu přitom tvoří jedna a tatáž melodie, pořád dokola opakovaná, což nám má připomenout, že i jedna a tatáž osoba dokáže mít různé tváře. Co se týče orchestrace, Zimmer zjevně upřednostňuje symfonický (nebo alespoň koncertní) charakter. V struktuře a formě jednotlivých skladeb je zas rozeznatelná jeho vrozená mnohostrannost. Pomyslete třeba na již zmíněnou skladbu č. 1, která nic jiného není, než ironická série variací na téma ve valčíkovém duchu (Zimmerova velmi oblíbená a často používaná forma). Jenom pár kusů opustí na okamžik daná instrumentační schémata, aby si hrála s lehčími a komornějšími zvuky (č. 5 Dinner is served, č. 7 Two hornpipes, a v určitých místech i č. 9 Wheel of fortune). Ale opravdu jen na krátkou chvíli, jelikož bicí nástroje (a to dokonce s činely, které nám zdůrazní začátky taktů) vyztužují tyto velice krátké pasáže a vrátí jim záhy symfonický ráz. Z tohoto všeho vychází hudba líbivého charakteru, ale o poznání chudší na vynalézavost, než by se na první poslech mohlo zdát. CD uzavírá elektronický remix nejdůležitějších melodii filmu, které se občas zdá být zajímavější, než to všechno, co ho předcházelo. Možná předzvěst oněch téměř rockerských nálad třetího dílu…