RECENZE FILMU

Ki-Duk Kim byl na vrcholu divácké i kritické přízně v roce 2004, kdy přišlo do kin jeho drama 3-iron. To bylo jeho nejvstřícnějším, asi proto obecně nejlépe přijímaným dílem, od té doby už jen klesal. Začalo se o něm říkat, že točí snobské, do sebe zahleděné filmy, v nichž se vzdaluje nejen svým domácím, ale vlastně všem "normálním" divákům. Že už ho ocení leda z povinnosti na intošských evropských festivalech, později už ani tam ne.

Jestli se o Pietě opatrně mluví jako o návratu "starého dobrého Kima", jde o podivné tvrzení. On nikdy vyloženě neodešel, vlastně byste marně hledali filmaře točícího neustále tak stejně. Čili přesnější než tvrdit, že Kim se vrací, by bylo říkat, že my se vracíme na to samé místo, kde on celou dobu poslušně stál. Už od dob jeho debutového Krokodýla přece platí, že jeho filmy až na výjimky nedokážeme seřadit chronologicky podle pozorovatelného vývoje, pokud neznáme datum jejich uvedení, protože mezi nimi prakticky žádné rozdíly ani posuny nejsou.
Vrací se neustále do stejného světa k stejně profilovaným postavám, které marně hledají životní štěstí. A buď ho nenacházejí, nebo s ním neumějí nakládat a až na výjimky končí špatně.
V Pietě sledujeme mladého lichváře, který půjčuje nejnebožejším chudákům na nesplatitelný úrok s tím, že když nejsou schopni zaplatit, zmrzačí je a vybere za ně úrazovou pojistku.
Jednoho dne mladíka začne pronásledovat žena tvrdící, že je jeho matka. To on zprvu odmítá a chová se k ní s velkým opovržením, postupně jí ale zcela propadá a snad se i začíná měnit v lepšího člověka.

Pieta nabízí nepestrou, ale možná tím intenzivnější škálu kidukovských motivů plných zmaru, nenávisti a zášti na tak přehnané úrovni, že se jí buď budete nechtěně smát, nebo vás strhne.
Má to však jedno velké "ale". Výsledek je už opravdu velmi stereotypní a moc podobné jiným režisérovým filmům. Pieta v tomto ohledu skutečně nepotěší diváky, co od Kima viděli víc filmů, na druhou stranu bude zároveň zcela nepřístupná pro ty, kteří by k ní přišli tabula rasa. Takže se nabízí, že nejvíc potěší šťastlivce se dvěma, možná třemi zářezy, když další nemají v nejbližší době v plánu.
Když je totiž řeč o intenzitě a nekompromisnosti, platí to spíš v porovnání s běžnou kinoprodukcí, ne s dalšími filmy Ki-Duka, kde se vraždí a znásilňuje mnohem zúčastněněji.

Obzvlášť naštve závěrečná pointa, která z celého vztahu matka/syn udělá vlastně bezpředmětnou frašku. Vše, co se budovalo a vyvíjelo, se zpřetrhá a znehodnotí.
Jindy bych řekl, že režisér Ki-Dukova formátu tím vším něco sledoval, ale vzhledem k tomu, že těsně před natáčením procházel autor těžkou životní krizí, která u podobně citlivého umělce znamená duševní holocaust, je dost dobře možné, že při přípravě scénáře nebyl zrovna duchem přítomen a přemýšlel nad vším utrpením světa natolik, až nedošlo, že když dá do svého filmu od každého druhu utrpení kousek, budou se některá ta utrpení navzájem vylučovat. Asi jako se vylučuje utrpení "mám chuť na zmrzlinu, ale nemám na ni peníze" a "jsem přejedený zmrzlinou". U Piety máme nakonec pocit, že postavy cítí oboje najednou, což působí... řekněme zvláštně.
Přesněji řečeno to neplatí pro emoce, jež cítí jednotlivé postavy. Jejich pocity a vývoj jsou naopak zcela jasné a nečekaně čitelné. Spíš nepořádek v celkovém vyznění napáchá dost škody.

Těžko se mi akceptuje, že po tolika odmítnutých filmech Kima opět uchvacuje zrovna tento. Dokonce natolik, že mu v Benátkách udělili hlavní cenu. To je pro mě vážně nepochopitelný extrém a předsedající Michael Mann zřejmě vloni do kina moc nechodil, když považoval tohle za vrchol sezóny.
Nechápejte mě špatně, nejde o hrozný film, jen je zcela nevýjimečný v porovnání už s Kimovými snímky, co teprve korejskými, natož světovými. Ne že bych si chtěl zas a znova stěžovat, čemu se dávají ceny, ale hlásit se to musí!