GOLDIE FILM

Ač Pražské jaro na chvíli přineslo do českého prostředí optimismus, vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 všechno změnil. Období tzv. normalizace se nese v duchu represí. Ty se ve filmu projevily velmi výrazně. Tatam je tvorba režisérů československé nové vlny, ten jedinečný krátký rozmach naší kinematografie, která se v tu dobu mohla směle rovnat se světovou produkcí. Jednalo se asi o nejplodnější období československého filmu, jemuž se předtím ani potom v naší historii nic nevyrovnalo. Přesto není dobré lámat nad českým filmem hůl. I sedmdesátá léta přinesla kvalitní filmová díla. Pravda, bylo jich mnohem méně, ale byla. Mezi snímky točenými v duchu socrealismu se vyjímá spousta komedií. Ovšem psát právě o komediích, které jsou díky mnoha televizním opakováním provařené, by bylo tak trochu nošením dříví do lesa. Z doby normalizace jsem nakonec vybrala film z opačného žánrového spektra – Herzovy Petrolejové lampy.

Původem slovenský režisér Juraj Herz se k filmu dostal postupně přes DAMU a práci v divadle. Jeho tvorba začíná rezonovat především v sedmdesátých letech (pomineme-li výjimečného Spalovače mrtvol ze sklonku let šedesátých). Herzova díla se mohou řadit k mnoha žánrům, jednou z výrazných rovin režisérovy tvorby však jsou psychologická dramata, mezi něž patří i úspěšné Petrolejové lampy. Ty vznikly v roce 1971 jako adaptace literární předlohy, stejnojmenného psychologického románu Jaroslava Havlíčka, jenž ale původně vyšel pod názvem Vyprahlé touhy. Herz se spolu s Václavem Šaškem a Luborem Dohnalem ujal scénáře. Předlohu, až na pár výjimek, respektovali, ač se zaměřili hlavně na poslední části knihy. Předně zůstala zachována typická atmosféra a duch doby, stejně jako se díky Herzovu promyšlenému vedení herců podařilo přenést na plátno složité charaktery hlavních postav.

Román, v jehož centru dění stojí svobodomyslná Štěpa Kiliánová, měl být prvním z celého cyklu, ovšem nakonec zůstal skoro osamocen. Kromě charakterově velice dobře propracovaných postav je v románu důležitá ještě jedna rovina – obraz celé Jilemnice, spisovatelova rodného města, obraz tehdejší doby a společnosti. I když se filmoví tvůrci zaměřili především na osudy hlavní ženské hrdinky, rekonstrukci panujícího secesního období a společenskokritický podtext vynechat nemohli. Roviny jsou sice potlačené, a to stejně jako pulsující naturalismus knihy, avšak zůstaly zachovány. Iva Janžurová spolu s Petrem Čepkem předvádějí herecký koncert. Zvláště pro Janžurovou, která do té doby hrála spíše v komediích, Petrolejové lampy znamenaly možnost ukázat se v jiném, dramatickém světle. Obsazení nelze nic zazlívat. Snad ani to, že Janžurová byla pro postavu Štěpy, v knize líčené jako vysloveně škaredé, stále příliš hezká.

Příběh Petrolejových lamp, který ve filmu začíná na Silvestra roku 1899 optimistickými vizemi, přesto divákovi předkládá tragický osud Štěpy. Na pozadí jejích osudů pak Herz ve filmu líčí poměry celé společnosti na přelomu obou století. Štěpa nemá jednoduchý život. Pochází z celkem vážené rodiny stavitele, což na ni klade spoustu požadavků. Dáma žijící v oné době a prostředí se musela nějakým určeným způsobem chovat, musela nějak vypadat a především si musela najít ženicha ze stejných kruhů. A zde se objevuje první problém. Štěpa je moc frivolní, prostořeká, místy se chová jako muž a absolutně nepasuje do kolonky „prototyp správné ženy“. Muži se jí skoro bojí. Kdo by také chtěl mít doma dominantní a nezkrotitelnou ženu místo poslušné ženušky? Málokdo. Proto je Štěpa ve svých třiceti letech stále sama a nejen doma musí snášet ošklivé řeči mířící na svou osobu. Ani pečlivá snaha matky dohodit dceři ženicha nepomáhá. Jednoho dne se však něco změní. Štěpa potkává pohledného bývalého důstojníka, svého vlastního bratrance Pavla. Provdá se za něj, protože nechce zůstat starou pannou a touží po založení vlastní rodiny. To ale netuší, že si s ní osud ještě krutě zahraje. Pavel si Štěpu bere pro peníze a navíc trpí podivnou chorobou, z níž se nakonec vyklube syfilis. Zatímco Pavel chřadne, mění se v útočného a nesnesitelného člověka, Štěpa se o něj s láskou stará, a to navzdory posměškům okolí.

Štěpin charakter jsem už místy vykreslila. Mnohá její trápení vyznívají v knize a filmu jinak, postavě samozřejmě vdechuje život herec s vlastními zkušenostmi či nápady, tudíž snad ani nelze představit filmovému divákovi věrnou kopii literární postavy. Filmová Štěpa je pohledná, což její literární předobraz nebyl. Je sice silná a na první pohled dominantní žena, ovšem v jádru je zároveň citlivá, hodná a pragmatická. Do nového roku hledí s optimismem a doufá, že jednou prolomí svou smůlu. Její největší touhou je mít děti, rodinu, žít poklidným životem až do smrti. Život jí však nachystal nejednu překážku, a když se konečně zdá, že našla své štěstí, trochu lyričtější, pozvolněji vyprávěná první polovina filmu skončí a nastupuje druhá, vypjatější a dramatičtější část, v níž dojde u Štěpy i diváka k tragickému odhalení a postupné zkáze Štěpina štěstí. Přesto se Štěpa nevzdává, projeví se její praktičnost a ač sama duševně trpí a zažívá pocity marnosti, hrdě čelí okolí i manželově nemoci a jeho následným šíleným stavům. Přes nesmírnou bolest, protože její touha po dítěti zůstává nenaplněná, vyznívá Štěpa jako s osudem smířená žena. O to palčivěji pak ale působí závěrečná scéna ve vlaku, kdy Štěpa přes sklo navazuje vztah s neznámou holčičkou. Navíc, když divák ví více než hlavní hrdinka filmu.

Pavel je sice pohledný muž, kterému na atraktivitě přidává jeho uniforma, ale zároveň je to zhýralec a životní ztroskotanec bez špetky citu, který si rád přihne a který nedokáže odmítnout žádnou ženu. On ani jeho bratr nejsou schopni projevit hluboce lidský cit. Pavel je vypočítavý a Štěpu klame. Nebere si ji z lásky, ale pro peníze. Navíc jí o svatební noci sdělí své hrůzné tajemství. Nemoc poskytla Petru Čepkovi, který Pavla ztvárnil, prostor pro vystřídání několika hereckých poloh. Jak nemoc postupuje, mění se jeho charakter. Ze statného mladého muže se stává troska. Fyzicky se Pavel doslova mění před očima. Kromě toho syfilis působí i na mozek a duševní stav Pavla. Chvíli blázní, chvíli je okolí nebezpečný. Útočí, je zákeřný, kope kolem sebe, neví, co dělá a neumí v sobě najít sílu se se situací vyrovnat. To se mu sice nakonec podaří, ale vidina brzkého konce zůstává. Ten je neodvratitelný.

Sexuální téma v centru dění filmu, který má romantickou linku, to není úplně obvyklé. Herz ale dokázal romantickou rovinu zachovat i přesto, že se nakonec manželství ukáže díky Pavlově pohlavní nemoci jako nenaplněné. Najdeme zde úpadek morální i společenský, což se projevuje především v druhé polovině snímku. První polovina ještě vyznívá optimisticky a konvenuje s optimistickými představami samotné Štěpy. Úvodní titulky diváka ihned naladí na poetickou notu, ta ještě zesiluje díky Šimončičově kameře. Petrolejové lampy dokáží být sugestivní, optimistické i depresivní. Neztratily by se ani jako kostýmní film, především módní kreace včetně klobouků, které nosí Štěpa a které okolí tolik pobuřují, jsou nádherné, barevné. Na druhou stranu ale kostýmy jenom vyjadřují ono pozlátko, které překrývá tragickou rovinu filmu. Petrolejové lampy jsou pořád hlavně snímkem o nenaplněných ideálech, zmařených nadějích, surovosti doby a jejích nesmyslných pravidlech, o navždy zničeném osudu dobré ženy.