RECENZE FILMU

Patřím k těm, co když se na obzoru objeví nějaký nový počin českého autora, tak radostí plesají, sledují jeho vývoj a hned jak je to jen možné, tak navštíví jeho promítání v kině. Když jsem zjistila, že pan Šteindler točí další film a protože jsem viděla Díky za každé nové ráno, které se mi celkem líbilo, tak jsem se na tento nový film těšila. Po zjištění, že se jmenuje Perníková věž to ve mně vyvolalo decentní úšklebek, že to bude zase film o drogách, rádoby poučný, rádoby kultovní, rádoby psán z duše teenagera. Musím bohužel konstatovat, že tento prvotní pocit mě provázel celým filmem. S tím rozdílem, že film na mě navíc působil dost hodně nezaceleně a nesourodě. Ale pojďme se trochu hlouběji podívat do filmu.

Zápletkou filmu je smrt dívky, Věry. Věra byla velmi blízkou kamarádkou Jakuba, hlavního hrdiny. Již od dětství spolu trávili volný čas a jejich rodiny spolu jezdily na dovolené. Když Jakub zjistil tento fakt, tak se začal pídit, kdo vlastně stojí za její smrtí. Bohužel, jelikož má velmi úzké styky s pervitinem a jinými omamnými a psychotropními látkami, tak si toho moc z minulé noc, kdy Věra odešla na onen svět nepamatuje. Ovšem, to ho neodradí a se svým kamarádem, který vzhledově připomíná psí konečník a svým rádoby "extravagantním" účesem dělá dojem, že je to spíš nějaký člen protestu za práva gayů a lesbiček, než churavý feťák, který spadl do kolotoče drog a dealerství. A tak věčně ublíženě se tvářící Jakub udeří na dealera Pexesa, kterého z nějakého blíže scénářem nepopsaného důvodu podezřívají (možná to tam je někde řečeno, ale já jsem se opravdu musela držet, abych v kině neušla, tak mě to možná ušlo). Pexeso právě otevírá svůj klub Zoo, kam se tedy náš páreček vydává. Dále následuje sled nezáživných dějů, který končí tím, že si Jakub uvědomí, že teda on je vrahem Věry a zato se utopí v jezeru, kam kdysi se svými rodiči jezdívali a kde se s Věrou, jako malé děti koupávali.. bla, bla bla… Z tohoto tedy jasně vyplývá, že Perníková věž jasně nemůže stavět film na takto plytkým scénářem. Scénář k tomuto filmu je vlastně to největší zlo, co mě svojí blbostí zvedalo ze židle. Snaha vylíčit dva hlavní představitelé, jako dva dnešní a stylový velkoměšťáky, je taaak křečovitá, až je to opravdu velká ostuda. Filmem několikrát problesknou pozdravy hlavních hrdinu, jako jsou: "Piko, héro, tripipipi", což je opravdu dost ubohé sousto i pro absolventa zvláštní školy. Nevím, tedy, koho se pan Šteindler snažil tímto filmem oslovit. Poradila bych mu pro příště, že když chce začít točit nějaký film, tak ať se nejdřív podívá, jak vypadá člověk v rauši, myslím, že po Praze jich běhá celá řada. A že tito lidé opravdu nevypadají jako věšáci s odporným obličejem, co nosí pořád nové věci.

No ale pojďme dále. Třeba k hereckým výkonům. No řekla bych, že je to to samé jako scénář, akorát v bleděmodrém :-) Janu Dolanskému bych poradila, ať radši zůstane u dabování telenovel a Radku Kuchařovi, ať si udělá plastiku obličeje :-) Michalu Dočolomanskému bych doporučovala, ať si nejdřív pořádně prostuduje scénář, než na film konečně kývne, protože si myslím, že tento film, je pod jeho úroveň. Jediný, kdo se mi ve filmu líbil byl Pexeso, ale ten toho moc nenamluvil, takže třeba i proto :-)

Technická stránka filmu je ovšem oproti výše jmenovaným částím docela dobře udělaná. Kamera, osvětlení, estetika scén, masky a podobně, po této stránce je film opravdu vydařený. Scény v klubu Zoo jsou opravdu zajímavé, teda, když si je vytrhnete z kontextu tohoto ubohého filmu, když se totiž na ně podíváte ve sledu tohoto filmu, příjde vám tato scéna spíš rádoby originální.

Takže když vše shrneme do závěru. Tak tento film byl pro mě opravdu nepřijmený zážitek. Troufnu si říct, že těch 110 minut, který tento film má, bych radši strávila luxováním, či mytím nádobí. Film je pro mě tak ubohý, že bych ho bez váhání zařadila k českým propadákům, jako jsou Troškovy Kameňáky. Je zajímavé, jak se nám krystalizuje česká filmová scéna. Po roce 89 se tvořili většinou samé zajímavé filmy. Ovšem s přibývajícími léty se česká scéna rozštěpila na tři směry. Na cestu výborných a inteligentních filmů, co vás pobaví, či dojmou. Nebo na cestu komerčních filmů, které ovšem mají nějaký potenciál a snaží se utkávat o ceny na mezinárodní úrovni, avšak jejich úroveň je mnohdy dosti bídná, a hlavně trpí nějakým pseudointelektuálním poselstvím. A na závěr na třetí cestu, do níž bohužel patří i tento film, na cestu stoky české kinematografie. Co třeba někoho lacině pobaví (Kameňák), nebo draze poprudí a ponudí (Perníková vež). Jediný klad filmu, co vidím, je to, že když se Jakub utopí (celkově i tato scéna, která měla probudit lítý pláč u všech 12-ti letých holčiček je šíléná, ja jsem jen ptala sama sebe, co ještě za profláknuté triky mexických a peruánských režisérů uvidíme v tomto filmu), tak film končí. No ono to zní asi divně, ale když se na tento film díváte, čekáte už cokoliv. Třeba mě napadlo, že ještě vstane z mrtvých, nebo že bude hulit trávu s vodníkama v jezeře a přitom vykrklavat hesla:" Piko, herák, tripipipi..." a to že byl zase zabralo další hodinu mého času… opravdu, už jen tohle chybělo.