RECENZE FILMU

Obchází pod našimi okny jako potutelný zloděj, co čeká na okamžik naší nepozornosti, aby se k nám vkradl a ničil. Indie hype! Nenápadné zlo, kdy je tenká hranice mezi nenáročnou zábavnou podívanou a iritující hromadou klišé překročena. Snímek zůstává v mnoha ohledech sympatický, takže není možné ho vyloženě odsoudit, ale jak se kolem něj kupí sluníčkoví lidé a uctívají ho coby nádhernou oslavu života, začíná být přítomnost takového opusu na této planetě dost otravná.

The Perks of Being a Wallflower má potenciál stát se právě něčím takovým. Ale nechápejte mě špatně, nemůžu říct, že bych měl teen dramedie z principu nerad. Ve skutečnosti je považuji za milé a vkusné zpříjemnění dne a ukázku toho, že i "filmy pro každého" mohou být celkem osobní a chytré. Problém je, že Wallflower v rámci svého žánru značně zaostává, a to i se všemi věcmi, jež jemu podobným rádi odpouštíme.
O čem že to je? Charlie (Logan Lermann), psychicky mírně nestabilní a nesmělý kluk, právě přišel o blízkou osobu a zároveň jde poprvé na střední školu. Podaří se mu najít přátele i zažít první lásky a samozřejmě pobrat několik životních mouder. Čili velmi jasně daný mustr, kde po chvíli chápeme roli každé postavy i její vývoj. Což neznačí problém. Indie dramedie nejsou o překvapení, ale o tom, jakým způsobem nás dostanou k smířlivému a pohodovému závěru. Potíže nastávají, když přemýšlíme o tom, jak ke svému cíli kráčí Charlie.

Smysl všech amerických teen indie je stejný. Přesvědčit diváka, že i ten největší loser (ztvárněný většinou pohledným mladým hercem s davem fanynek) může přijít ke štěstí. Což samozřejmě není pravda.
Jde tedy jen o více či méně přiznanou lež, které ale zas a znovu rádi podléháme, protože chceme, aby právě takový svět byl. Žádoucí proto celkem pochopitelně je, aby jí šlo uvěřit, jinak ztrácí smysl. Lži Wallflowera však uvěřit nelze, na to působí až moc vykonstruovaně ve vlastním vesmíru, natož v tom našem.
Například už jsme si zvykli, že na amerických školách jsou krásní a vtipní lidé těmi největšími deprimovanými chudáčky, ale zde to zachází do extrému. Opět platí, že čím populárnější ve školním kolektivu má postava být, tím je hloupější, ošklivější a méně sympatická. Zde jsou "populární lidé" redukováni na podivné karikatury, sloužící jen k tomu, aby občas někoho zmlátili.
Lermann pak naštěstí není vyloženě plakátový typ a dokáže se tvářit hodně nesměle. Pořád si myslím, že by mohl být na dalších pár let méně otravným Michaelem Cerou. Problém však nastává u samotného protagonisty. Charlie se nám představuje jako loser s dost možná sebevražednými sklony, neschopný najít přátele. Což nelze dost dobře pochopit už jen proto, že přátele nachází skoro první den, kdy přijde do školy. Prostě do nich tak nějak narazí, ti ho mezi sebe tak nějak vezmou a je vymalováno. Za měsíc už nemá problém svlékat se na pódiu během promítání Rocky Horror Picture Show téměř do naha před sálem plným lidí, přičemž ale může náhodně přepínat zpět do "stydím se mluvit nahlas" zcela bez varování.

Vypadá to, jako by už tvůrci natolik spoléhali na naši znalost klišé, že se zvraty ani nesnaží vysvětlovat. Prostě očekávají, že víme, k čemu musí dojít a v hlavě si to zpětně zdůvodníme něčím, co už jsme viděli dřív. V důsledku toho Charlie nemusí pro status "hrdiny filmu" vlastně nic dělat, nemusí vynakládat aktivitu (pouze v myšlenkách vysloví, že by asi měl) a je všude vtažen. Celý jeho postup od samotáře k miláčkovi party se zakládá na akci druhých, kteří ho vždy přivedou na nějaké místo, tam ho posadí na pohovku a nechají dělat roztomilou kulisu, jíž všichni věnují nepochopitelnou pozornost.
Jeho nejlepšími přáteli se stanou nevlastní sourozenci: velmi špatně skrytý gay Patrick (Ezra Miller) a jeho sestra Sam (Emma Watson). Což s sebou nese další nutné dějové zastávky. Patrick bojuje se svou orientací a Sam s Charliem se do sebe zamilují. Oboje je opět veskrze rutinní a nepřekvapivé. Chybí snaha vykreslovat motivace, prostě se od nás očekává, že víme, jaké jsou. V důsledku proto působí příběh velmi citově otupěle a snad až chladně. Mimo jiné i proto, že Watsonové jen těžko uvěříme dívku zmítanou životem s tvrdou minulostí.

Děj se odehrává na začátku devadesátých let, což je pro cílovou generaci silné retro, a musím podotknout, že velmi dobrý tah. Móda, kazety, vinyly - vše to vypadá jak z nějakého hipsterského katalogu, aniž by se ale z hrdinů museli stát trapní pozéři. Často chodí v oblecích, což nevím, jestli se v jednadevadesátém běžně dělalo, přesto vypadají jako lidé, co jsou v pohodě a stačí jim pro to být sami sebou.
I celý snímek se zdá na pohled celkem pohodový, bohužel ale veskrze nepřesvědčivý a rutinní. Režiséru Stephenu Chboskému táhne na třiačtyřicet let (a nemá skoro žádné režijní zkušenosti s celovečerní tvorbou), takže dost možná nedokáže navodit spontánní atmosféru a čistě si odškrtává ze seznamu úkolů "1) zádumčivý v autě, 2) zádumčivý ve škole, 3) zádumčivý na párty; pozn., obzvlášť populární". Nebo to tak alespoň vypadá.
Nicméně film ukazuje, co spousta diváků mervomocí chce vidět. Mladé lidi, co navzdory všem překážkám psychickým i společenským zůstanou přáteli a láskami, protože jsou prostě tak v pohodě, že jiné to ani být nemůže. Má jít stranou, nakolik to lze příběhu uvěřit.
Charlie nakonec v monologu říká (trochu jinými slovy), že kdo se proti tomuhle filmu postaví a bude upozorňovat na nějaké nedostatky, není ani trochu fajn člověk, ale rýpavý idiot. Nedivil bych se, kdyby šlo o zpětně natočenou pojistku poté, co režisérovi došlo, jak nepřesvědčivý konstrukt vytvořil.