RECENZE FILMU

Představte si sci-fi komedii, kde hraje Simon Pegg s Nickem Frostem (kteří zároveň píší scénář) a režíruje ji ten samý člověk, co si před pár lety "dal" velmi příjemné Superbad. Započítejte ufona a dva nerdy na útěku. Pokud si dáte tu neskonalou "práci" a skutečně se tak na minutu-dvě lehce zamyslíte, máte za sebou úplně stejný zážitek, jaký si odnesete z kina. Paul je totiž v první a vlastně i poslední řadě přesně takový, jak se dalo čekat. Nejde o zklamání, nejde o radost, jde jen o naprosto naplněné očekávání.

Existuje překvapivě velká řada diváků (mnozí to o sobě ani netuší a brali by jako urážku, kdybyste jim to řekli), pro které je právě naplněné očekávání kritériem kvality - potom se na Paula můžou začít (nepřestat) těšit. Zní to ostatně logicky. Když snímek dokonale odpovídá vašim představám, když si můžete prakticky odškrtávat ze seznamu přání, cítíte pocit uspokojení, jenž se cení. Z podobných principů těží například celá série Harry Potter, moderní horory, CGI animáky, ale třeba i Christopher Nolan (ano, myslím TOHO Nolana, zamyslete se nad tím, než půjdete sundat z hřebíku brokovnici). Ačkoliv je to přístup, který u filmu jako komerčního umění můžeme (musíme) chápat, často se pak daný snímek stává smutnou obětí přirozeného záměru zavděčit se každému. Může být přesto dobrý, to nepochybně, jen těžko ale výjimečný, protože výjimečnost, která by představám diváctva neodpovídala, překvapila ho, postavila ho do polohy neznalého a nutila ho se přizpůsobit, by jen těžko byla výrazně oceněna.
Píšu to všechno proto, abych vyjádřil své pochopení pro existence Paula, který, jak jistě tušíte, trpí právě snahou být "další pohodovou oddychovkou pro všechny, kterým se líbil Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení", ovšem nepřestává mě mrzet, že si tvůrčí tým, jenž se rád staví do polohy drzého inovátora, tentokrát troufne jen nadávat na Ježíška.

Příběh obhroublého mimozemšťana Paula (namluveného Sethem Rogenem), který na Zemi žije již od šedesátých let a stihl se velmi dobře asimilovat (a vymyslet Muldera a E-Tho), ale teď je na útěku se dvěma trouby z Comic-conu, staví na třech silných pilířích: Popkulturních odkazech, ústřední dvojici a mixu situačního i slovního humoru. Tyto tři prvky v rukou Pegga a Frosta nemůžou zklamat, protože je pánové ovládají na jedničku a vědí, jak je správně načasovat a kam vložit. Tentokrát už to ale dělají opravdu jen katalogově a jakoby podle příručky. Velmi okatě přitom recyklují funkční model ze Soumraku mrtvých. Já můžu jen zopakovat, že vědí, co dělají. Je to zábava, párkrát jsem se pobavil přímo hodně. Nemůže být ale řeč o jakémkoli pokroku, žánrové odvaze a stylu - podobnou iluzi může vyvolat jedině nuceně explicitní postoj vůči náboženství a "přirozené" chování nepřirozených postav. Ty ale jen těžko ohromí, když taková Futurama se s robopapežem a cynickým Benderem chlubila už před deseti lety.

Jen těžko se mi píše něco dalšího, protože můžu jen dokola opakovat, že vše je přesně na svém místě. Všechny přítomné postavy, motivy a vtipy fungují, ale fungovaly už jindy, navíc ne jen jednou. Nemluvím o kopírování a opisování někoho konkrétního (leda sebe sama), jde spíš o naprosté dodržování žánru, postupů a stylů. Ano, vše je sice na svém místě, ke konci se to už ale zdá až otravné. Můžete dopředu odhadovat nástup a směřování vtipů, dějové zvraty, příchod nečekaných postav, umístění odkazů. Když Paul předvede léčení a řekne, že ho vysiluje, je jasné, co se stane na konci. Když všichni s posvátnou úctou mluví o "The Big One", je jasné, že nás čeká nějaké velké cameo. Nemluvě o tom, že uprostřed vtipu lze uhodnout jeho pointu. Očekávatelnost všeho pak sráží vtipnost a spád.

Pokud pro minulé kousky scenáristického dua platilo, že brali klišoidní situace a stavěli je naruby, zde jen takové scény doplňují vtipy (což není totéž). Může to být do jisté míry i velmi omezeným okruhem tvůrčích možností, které si stanovili, ohraničili a už je nemohou překročit. Kdybyste si například pustili velkou trojku Peggových filmů najednou, nemohli byste určit pořadí jejich vzniku - jeden humor, jeden svět, nulový vývoj.
Myslím, že by byl nesmysl Paula nějak shrnovat dějově, psát o hercích, rozebírat triky, hudbu. Některé prvky jsou lepší než jiné, nás ale přece zajímá jediné - je to sranda? Tady vám neodpovím. Musíte si v první řadě ujasnit, co jste za diváka. Velmi ve zkratce lze říct, že Paula si užije každý, kdo se i po desáté zasměje stejnému vtipu, protože si pamatuje, jak u něj před lety, kdy ho slyšel prvně, smíchy padal pod stůl.

PS: Pokud neznáte Blízká setkání třetího druhu, E-Tho a Vetřelce, uniknou vám nejvtipnější momenty.