RECENZE FILMU

“Parfém se skládá ze tří částí, ze kterých každá má čtyři „esence vůní“. Když chceš, aby byl výjimečný, musíš k dvanácti esencím přidat třináctou. Ta však nesmí být doposud nikým objevená.“

Když německý spisovatel Patrick Suskind psal svojí knihu Parfém: Příběh vraha, rozhodně ani nepomyslel na to, že by se jeho kniha mohla snad někdy zfilmovat. Kdo by si také pomyslel, že námět - zahrnující velké množství emocí, citlivých detailů a „vůní“ - se dá přenést z podoby tisíce slov na médium zvané film. Ale po více než dvaceti letech od prvního vydání je film Parfém: Příběh vraha na světě, a to hlavně díky snaze režiséra Toma Tykwera, který si tento projekt doslova zamiloval. Film má úlohu překvapit diváky detailními záběry na čmuchající nosy, nahá těla, určitě i krásou zavražděných děvčat a vůbec celým krásným příběhem, příběhem vraha!

V 18. století, na rybím trhu v Paříži, se narodilo děťátko jménem Jean-Baptiste Grenouille (Ben Whishaw - Po krk v extázi, Kupec Benátský). Měl výjimečný dar, magické čichové buňky, které byly tak vyvinuté, že mohly ucítit vůně všech rostlin, živočichů a věcí, prostě všeho, co se nacházelo blízko či o něco dál. Dokonce i skla a možná i pocity jiných lidí. Během jeho cesty špinavým světem plným zajímavých vůní, které nerozlišoval na dobré a špatné, se dopracovává k podstatě svého mizerného života. Musí objevit výjimečnou esenci vůně, která by měla neodolatelnou moc nad smysly lidí.

Jeho plán není ani tak plánem, jako spíše dopředu daným osudem. Nedaří se mu to do té doby, dokud nepotká krásnou ženu. Usídlí se v krásném městečku Grosse na jihu Francie, které je známé výrobou parfémů. Po řadě velmi nepěkných skutků přijde na způsob, jak získat a zakonzervovat esenci vůně lidské bytosti. V městě začnou mizet krásná děvčata a vždy se najdou po nějaké době někde mrtvá, a co je zvláštní - téměř netknutá. Ďábelské dílo je skoro dokončené, chybí však třináctá esence v podobě Laury (Rachel Hurd-Wood - Petr Pan, Americká kletba), andělsky čisté dcery váženého starosty města (Alan Rickman)...

Různé části filmu se nesou v různorodém nádechu, většinou však v temné atmosféře. Poetické až vyumělkované záběry střídá naturalistický styl vyprávění příběhu (v originálním znění vypráví John Hurt - Vetřelec, Sloní muž, 1984), který provází diváka celým příběhem (vraha). Hlavní postava je jen jakýsi nástroj, kterého jeho výjimečný dar vede k dopředu určenému cíli, pročež každého, koho potká, čeká nemilý osud. Příběh nutí k jakési empatii vůči tomuto člověku, což je způsobené hlavně jeho způsobem vystupování. Trochu mě zklamala vedlejší role Giuseppe Baldiniho - francouzského výrobce parfémů v hereckém ztvárnění Dustina Hoffmana. Neboť byl jen doplňkem příběhu a jeho herecké umění nemohlo vystoupat až k vrcholu, což je ohromná škoda, protože by to skutečně filmu hodně přidalo.

První část filmu je přesný opis toho, jak mladý Grenouille vyrůstal - podle mě je tato část rozhodně nekrásněji zpracovaná a diváka při jejím sledování musí hřát u srdce a zároveň mrazit. V této části se režisér více zaobírá detaily, například na čmuchající nos hlavního hrdiny a na křivky Rachel Hurd-Wood - jedné z vrahových obětí. Asi po 40-50minutovém úvodu se příběh jakoby pozastaví nad tím, jak se tvoří životní plán v hlavě vraha. Následuje pronásledování obětí a zvyšující se zuřivost městského davu. Tady si divák může pomyslet, že film už své řekl a víc už nemá co by pověděl či odkryl něco nového. A takovýto pocit se nese až do posledních minut filmu. Film vyúsťuje do záběrů, které působí trošku absurdně a mohou diváka šokovat. Já osobně jsem zůstal hledět na plátno a nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo se mám cítit naprosto znechuceně a litovat mistra Tykwera, který si vzal na sebe úlohu zfilmovat tento voňavý příběh...

Mluvím tu stále o záběrech kamery, ale ještě jsem nestihl říct, kdo se za ní právě postavil. Byl to pan Frank Griebe (dvorní kameraman Toma Tykwera), který už si skutečně vyzkoušel mnohé (např. natáčení filmu Lola běží o život pro něj byla doslova „jízda“). Hudbu k filmu jako obvykle složil režisér filmu Tom Tykwer, tentokráte za pomoci Reinholda Heila a australského rodáka Johnnyho Klimeka (všichni tři jsou mj. členové skupiny Pale 3). A hudba je to skutečně velmi povedená a filmem krásně a pohodlně prochází a ještě zvyšuje kvalitu filmového celku. Film je samozřejmě také z části kostýmový a ke kostýmům bych řekl jediné: „Skvostné“.

Na to, kolik film stál a jaké na něj byly první ohlasy, příliš neuspěl u amerických diváků (film je evropského původu). Ti ale skutečně nechodí na umělecké filmy, ale jak už je dáno, na klasické blockbustery. To se ale nijak zvlášť neprojevilo na návštěvnosti celkové. Film stál skoro 70 milionů dolarů a diváci po celém světě mu již „vydělali“ už přes 100 milionů. To sice není nijak velikánský kasovní úspěch, ale známe i lepší umělecké filmy, které doslova u diváků propadly.

Celkově proti filmu nemám žádné velké námitky až na tu malinkatou nudičku v prostřední části filmu, kterou lze ale krásně vyplnit voňavým spánkem - jako tomu bylo v kinosále, ve kterém jsem na filmu byl - mnoho lidí však již na závěrečnou část neprocitlo a to je škoda. Film měl přece zachytit dávno napsaný příběh, což se mu celkem podařilo. Možná i díky tomu, že se ho spisovatel odhodlal předat do filmové branže až v době, kdy se dá ve filmu vyjádřit víc než před lety. No, kdo ví, co by se stalo, kdyby se k tomu odhodlal ještě později - za pár let, kdy už bude možné skutečně všechno. Možná by měli diváci možnost dokonce ucítit vůni šířící se přímo z filmového plátna. A bůhví, třeba spisovatel za pár let povolí a začne se točit remake. A já doufám, pokud vůbec nějaký vznikne, že bude alespoň tak dobrý, jako je toto dílo mistra Toma Tykwera.