RECENZE FILMU

Hollywood je v námětové krizi. Co si budeme nalhávat. Útočí remaky, restarty, sequely, prequely a spousta další kaše, ke které nám je ovšem jen málokdy přihozen i nějaký ten steak. Nově se mezi výplachové filmy přidávají i takzvané new oldies. Ty se snaží navodit pocit doby dávno minulé a vlastně remakují žánry jako takové, namísto jednotlivých snímků. Letos stojí na vrchu těchto uměleckých děl Expendables v těsném závěsu s A-Teamem. V jejich stínu se pak jako předehra nenápadně krčí The Losers, snažící se tím samým zaujmout diváky... ještě než bude s čím srovnávat.

A slovní spojení "Losers to projeli" se bohužel nabízí až moc samo. Cílem Sylvaina Whita bylo očividně natočit dokonalou podívanou po vzoru ryzích osmdesátek, ze které bude žánrovost téct proudem. Ovšem je to cíl tak očividný a vynucený, že si jeho jistě velkou snahu nemůžeme naplno užít. Je totiž rozdíl mezi tím cool být, cool se cítit a cool se tvářit. Parchanti (český název) se očividně cítí a presentují jako nejvíc in film od chvíle, kdy byl Arnie v kondici (za hodně dlouhou dobu), ovšem diváka se jim přesvědčit podaří jen málokdy. Ono totiž nestačí jen poslat komando zabijáků mstít se superzáporákovi a čekat, co se stane...

Podobné žánrovky totiž překvapivě mají pravidla. Hranice mezi chtěnou a nechtěnou stupiditou, citováním a vykrádáním, zábavností a podbízením. Jsou to hranice neurčitelné, neviditelné, ovšem jejich překročení se trestá smrtí. A právě Losers (pořád mám tendenci psát Loseři) tuto hranici překračují až moc často. Ani ne, když sonická bomba bez mrknutí pohltí celý ostrov tak okázale, že si na chvíli myslíme, že sledujeme Losty. Dokonce ani přehnaným záporákem, jež zastřelí ženu, protože zakopla. Snad by nám nevadila ani ta hromadná vražda dětí, kterou příběh začne. To jsou naopak sympatická pomrknutí na fandy naivních a hloupých filmů, která nepostrádají kouzlo doby, do které se situují. (Ačkoli film se odehrává v současnosti, všude okolo hrdinů jedou naplno osmdesátá léta.)

Je to všechno o nespecifikovatelných maličkostech, které z celého filmu dělají jen reklamu na zbraně, kamerové filtry a zpomalovačky. Vše působí propočítaně, bez srdce. Postavy se nechovají spontálně a s nadsázkou. Od rána do večera nedělají nic jiného, než že jsou cool. Snaha zaujmout je tak otravná, že podráží nohy i zjevně charismatickým hercům, kteří nám nedávají možnost si je oblíbit. Musí se totiž chovat jako ti největší machýrci pod sluncem. Partička z Predátora je oproti nim výlet anglických gentlemanů. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Je toho prostě moc. Sylvaina nezná míru a přestože má očividně nakoukáno, není natolik zručný, aby zaujal sám o sobě. Akce se na jednu stranu tváří osmdesátkově, na stranu druhou obsahuje tolik zpomalovaček nebo roztřesené kamery, že chvílemi vzniká jakýsi mišmaš mimo žánr a čas. Navíc s rádoby vtipnými dialogy, jež jsou plné macho keců, je akce silně v nepoměru. Namíchaný koktejl má pak sice něco z McTiernana, Verhovena, ale i Ritchieho a Tarantina a nevím, nakolik to byl záměr a nakolik jen režisér nedokázal zůstat ve vytyčeném žánru, ale rozhodně to nefunguje.

Losers jsou naštěstí dostatečně krátcí na to, abyste nestačili začít přemýšlet o přínosu tohoto "uměleckého díla". Rozumná stopáž se zase jednou vyplatila... nakonec zachraňuje i Parchanty. Utečou, nudit se skoro nezačnete a jako filmová kulisa fungují jistě skvěle. Bohužel se jen těžko stanou něčí srdcovkou a jen těžko si na ně za rok někdo vzpomene. Stejně těžko se hledá, co na filmu doporučit. Nemastný a neslaný popcorn, po kterém se sice žaludek nezvedne, ale nášup chtít asi nebudete. Snad nedopadne stejně i Slyův comeback.