RECENZE FILMU

Žili byli indián, kovboj a kůň, kteří spolu šťastně přebývali v domečku, až ten se jednoho dne propadl do země, což vyvolalo paniku v celém městečku (čítajícím ještě pošťáka, farmáře, jeho ženu, jejich zvířata a osazenstvo hudební školy). Stalo se to tak: indián s kovbojem jsou totiž kluci sice hraví, ale nezodpovědní, tudíž zapomněli, že kůň slaví narozeniny. Nakonec ale vymysleli, že mu postaví zahradní gril a objednali po internetu cihly. Objednali jich ale moc a skrýš na střeše domku, kam umístili svůj značný přebytek stavebního materiálu, se ukázala nebýt tím úplně nejlepším nápadem.

Francouzský animovaný film, který rozhýbal staré známé plastové panáčky s plackou zeleně pod nohama, trochu připomíná „hračkové“ skeče, jež můžete najít třeba na Youtube – využívá mimo jiné pocitů absurdity a nostalgie, které v nás objekty dětských her zasazené do jiného kontextu vzbuzují. Však má také seriálové kořeny, předcházela mu totiž dvacetidílná série z roku 2000. A popravdě řečeno skromnější formát „hrdinům“ asi sluší víc, celovečerní film trošku připomíná kompilát několika dílů, které by se mohly jmenovat třeba: Dárek k narozeninám, Zloděj stěn, Chyťte pod-vodníky, Hudební výchova, Putování s tučňáky apod. Kratší epizoda totiž pobaví a vyvrcholí pointou, aniž by stihla omrzet. To se o celovečerním snímku říci nedá.

Divák si však užije světa, který jako dětské vidění často postrádá logiku, a přesto nějak záhadně drží pohromadě. Míchají se tu dohromady zákonitosti bajek (zvířata mluví a mají lidské vlastnosti) i pohádek (fauna hovoří nejen sama se sebou, ale i s „lidmi“), aby vzniklo ještě něco dalšího (zvířata i lidé jsou rovnocennými postavami). Nehledě k tomu, že jako v dětské hře nejsou postavy vydány na milost a nemilost atributům, které reprezentují jejich společenské zařazení (kovbojský klobouk, indiánská čelenka), ale zkrátka slouží roli, pro kterou se zrovna hodí. Kovboj s indiánem tedy nejsou prérijní nepřátelé, nýbrž něco jako zlobiví bráchové a kůň není jejich dopravní prostředek, ale spíš takový tatínek. Jako dopravní prostředky používají všichni auta, to se rozumí… Farmář se ženou chová zvířátka, které žijí ve stáji, ale přistupuje k nim trochu jako k potomkům – třeba je posílá do hudební školy. Madam Longrée, která hudebku vyučuje, je navíc nejen talentovaná, ale taky fešná kobylka, takže není divu, že se do ní kůň trochu zakoukal.

Navíc je tento svět od svých potenciálních hybatelů (myšleno nikoli režiséra, ale dětí, které by tuto hru rozehrály) zcela odtržen – je to civilizace plastových postaviček, které si bohatě vystačí samy o sobě. Však by taky i Jules Verne mohl závidět - ve snaze o znovunalezení ztraceného domku se figurky ocitnou na cestě do středu země, 20 tisíc mil pod mořem a dokonce i na severním pólu. Tahle roztříštěnost je ovšem trochu na škodu, chybí zkrátka silnější příběh, který by jednotlivé „díly“ slepil k sobě. Téma hledání domu je spíš oslím můstkem než pevnou dějovou linkou. Navzdory rozkošné surreálnosti příběhů se tudíž člověk nevyvaruje občasného pohledu na hodinky, protože je to přece jenom poněkud dlouhý večerníček.

Mírně infantilní i velmi groteskové ladění snímku míří na bránice dospělého diváka, který se nechává i poněkolikáté svést ke smíchu koněm uvelebeným na pohovce a čtoucím denní tisk, ale vyhýbá se vulgaritám i sexuálním narážkám, takže do hlediště lze bez problémů zasednout i s ratolestmi. Nějaké to pivo a smyslný ploužák na koňově narozeninové oslavě už mladší ročníky nerozhodí. Aby si ale dění na plátně mláďata plně užila, na to jim bude chybět potřebná nostalgie.