GOLDIE FILM

V záplavě klasik, jež se u nás po pádu železné opony podařilo dostat do povědomí, skončily nejhůře dětské filmy. Každý prahl po Arnoldech a Stallonech, na snímky pro mladší diváky tedy nezbývalo v kinech ani televizích místo. Stalo se tak, že zatímco v popkultuře dospělých Američanů se poměrně vyznáme, existuje řada notoricky známých pohádek, jež zná za mořem doslova každé malé dítě i dospělý, u nichž my krčíme rameny. Nejčistšími příklady jsou Princezna nevěsta a právě dnešní Pan Wonka a jeho čokoládovna, kterého Entertainment Weekly řadí mezi 50 nejkultovnějších filmů všech dob, přitom se vsadím, že byste měli problém najít jediného známého, co ho viděl.

Jde o adaptaci dětské knihy Roalda Dahla, kterou o víc než třicet let později zremakeoval Tim Burton, čímž definitivně zazdil možnost, že by se u nás slavný snímek ještě dočkal pozornosti. Škoda, protože moderní verze zaostává oproti úžasné síle čisté imaginace Mela Stuarta ve všech ohledech. A to přestože Dahlovi, jenž zprvu pracoval na scénáři a napěchoval ho tak odkazy na velké básníky a spisovatele, se výsledek nakonec zdál moc měkký a rodinný.
Základní rozdíl během sledování vvstane na první pohled. Zatímco tato verze nese v názvu jméno Willyho Wonky, ale věnuje se nejvíc Karlíkovi, Burtonova se jmenuje po Karlíkovi a nejvíc prostoru v ní má naopak Willy Wonka.
Což je i největší Burtonův problém - ústřední dětský hrdina zůstává po celý film pasivní, tichý, bezcharakterní a na konci ho "osud" odmění za to, že se na rozdíl od ostatních dětí nijak neprojevoval. Lze v tom hledat introvertní dětství Tima Burtona, který byl ochoten rozvíjet spíš zakomplexovaného podivína než "normální" dítě, protože zkrátka dost dobře neví, jak se vlastně normální děti chovají.
V důsledku byla Karlíkova normálnost fádní, otravná, nepřesvědčivá a až příliš roztěkaný Depp skončil i v důsledku přílišného důrazu jako dětinský blázen spíš než přesvědčivý protagonista. Film trpěl tím, co populární vedlejší postavy občas postihuje - když jsou oblíbené, tvůrci je v dalších dílech nebo verzích tlačí do popředí, ačkoliv na to nejsou stavěné. Depp tento trend přitahuje, podobně byla zabita i série Piráti z Karibiku.

Originál je co do budování postav mnohem komplexnější. Do samotné továrny na čokoládu se dostáváme až zhruba v polovině, nejde tedy o pouhý průchod lunaparkem. Ano, čekání to může být pro někoho dlouhé, ale daří se během něj vytvořit charakter všem ústředním hrdinům, již pak nejsou pouhými karikaturami, ale relativně přesvědčivými zlobivými dětmi.
Samotný Karlík není tak nekonečně hodný, a co víc, je stejně jako jeho souputníci postaven před zkoušku uzpůsobenou jeho škatulce. V ní málem selže, takže se rázem stává lidštějším a přesvědčivějším. Jde o postavu, jež musí konat volby, myslet a vyvíjet se. Vždyť dokonce jednou Wonku neposlechne stejně jako ostatní děti, ale na rozdíl od nich má štěstí a zachrání se. Což oproti moderní verzi značí zásadní rozdíl, tam prostě do továrny vejde andílek Karlík a z ní vyjde andílek Karlík.
Když se pak do čokoládovny dostaneme, snímek si pro sebe zcela krade Gene Wilder. Jeho Willy Wonka je opravdu nedostižný. Jednu chvíli rozdává zářivé úsměvy a za chvíli nás vezme na cestu psychedelickým tunelem, kde se na stěnách promítají záběry červů lezoucích po lidském obličeji a popravy drůbeže jak z nějakého Bunuelova filmu.

Jde o skutečně znepokojivou postavu, místy nad rámec dětského filmu. Wilder ji naštěstí dokáže ukočírovat, aby ji děti vnímaly jako klauna a až dospělí se nad ní mohli pozastavit. Navíc nevyvolává dojem retardovaného dítěte, což platilo u Deppa, ale věříme, že jde o poněkud neortodoxního vizionáře, samozřejmě s řadou komplexů, ale především s jasným plánem. Přitom tuto hloubku Stuart vyvolal na mnohem menším prostoru, stačilo pár linek dialogu, třeba slavná citace básně klasika devatenáctého století Arthura O´Shaughnessyho "We are the music-makers, And we are the dreamers of dreams", která se dnes díky Wonkovi stala jednou z notoricky známých "hlášek".
Když už je řeč o notoricky známých věcech, písně The Candy Man Can a Pure Imagination se rovněž zapsaly do popkultury a Tim Burton se přiznával, že se remaku bál hlavně proto, že věděl, že Elfmanovy vypalovačky se nikdy podobně neuchytí. Měl pravdu - silně pochybuji, že melodie z nového Karlíka si někdo pamatuje pár minut po jejich poslechu.

Možná si říkáte, že bych neměl pořád srovnávat obě filmové verze. Já se tomu ale nechci vyhnout. Na rozdíl od srovnávání s knižními předlohami, které odmítám, jde o převod v mantinelech totožného média, tudíž se nemá co ztratit v překladu.
A rovnou říkám, že jsem zastánce remaků z jejich principu, ale málokdy z jejich provedení. Správný remake by měl nejen opakovat, ale i přidávat, rozšiřovat, nebo výrazně přizpůsobovat. Za velmi podařený remake bych označil nedávný thriller Maniak. Ten do příběhu o masovém vrahovi vložil ozvláštnění, kdy většinu děje sledujeme z pohledu vraha, což posouvá námět na novou úroveň.
Když je remake zjednodušující ve všech ohledech a staví pouze na nových vizuálních možnostech doby jako v případě Karlíka a továrny na čokoládu, považuji ho za špatný. Jistě ne vždy jednodušší = horší, jistě ale ve většině případu a zcela jistě v tomto konkrétním. Burtona snad mohl zachránit zmíněný posun od Karlíka k Wonkovi dodávající nový úhel pohledu, kvůli čemuž se vše ostatní ve filmu mění ve změť zkratek, to by ovšem i Wonkova linie nesměla být jen zkratkovitá a schematická.

Porovnejme například scénu v níž Gene Wilder vypráví o původu Umpa Lumpů s tou samou u Burtona, doprovázenou obrazovým flashbackem - tato scéna neřekne víc, jen je delší a bere nám možnost představit si, jestli Wonka lže, nebo mluví pravdu.
Takže abych se vrátil k Čokoládovně, ta si svůj kultovní status drží již neuvěřitelných čtyřicet let. Věk na ní určitě poznáte a poněkud pomalejší tempo v první polovině a slabší efekty v druhé mohou pro někoho představovat problém, v práci s postavami a myšlenkami však zůstává zcela jistě plnohodnotnou.
Krade si ji pro sebe z velké části ďábelský Gene Wilder, jeden z nejméně využitých skvělých herců, ale nejde jen o jeho hereckou exhibici. Ostatní postavy jsou možná stále schematické, ale v rámci toho i propracované a jaksi životné. Takže méně důvěry v Burtona, dejte raději šanci klasice.