GOLDIE FILM

Psát o takových kultech, jakým Pán prstenů, ať už v literární či filmové podobě, bezesporu je, je jedním z nejnevděčnějších úkolů vůbec. Především se nemůžete zbavit pocitu, že vše už bylo řečeno. Jenže vynechat na kfilmu.net v naší sekci Goldies právě třetí díl, jediný, jemuž jsme se doposud nevěnovali, by bylo ještě větším hříchem. Minulý týden vyšel text zabývající se Dvěma věžemi. Martin se pokusil obhájit tento film přede všemi, kteří jej neprávem upozaďují. Já se pokusím obhájit i Návrat krále, završení celé trilogie. Možná si řeknete, že tento snímek to potřebuje nejméně ze všech, vždyť je to právě on, kdo sesbíral všechny ceny a kdo se v žebříčcích popularity umisťuje nejvýše. Já se však stále častěji setkávám s názorem opačným, a to, že Návrat krále je nejslabším článkem série. Nemyslím, že je úplně šťastné celou trilogii škatulkovat a rozdělovat, vždyť záměrem byla spíše komplexnost díla jako takového, ale na druhou stranu: proč neocenit každý film samostatně.

Hned na úvod textu je potřeba pochválit Petera Jacksona, protože se dokázal zdatně poprat s literárním příběhem, který byl dlouhá léta považován za nezfilmovatelný. Zarytí fanoušci knihy sice tvrdí, že příběh osekal a zjednodušil, ale jinak to prostě nejde. S přemírou postav a dějových odboček se statečně vypořádal a stvořil něco, co lze považovat za milník žánru. Opět se navrátil k velkolepým eposům, pomohl znovu nastolit oblibu fantasy jako takového. V tomto si film s knihou v ničem nezadá. Právě v Návratu krále všechno kulminuje. Nechci být zlá a nepřející, ale až Jackson ukázal, jak Pána prstenů (ještě více) zatraktivnit. Pokud se totiž na knihu podívám kritickým okem a se značným odstupem, vidím chyby a nemůžu si nerýpnout. Ano, Tolkien stvořil archetypální postavy, příběh, který přes svou rozsáhlost a množství postav dává smysl, stvořil také dílo hodné obdivu pro svou velikost a míru, s jakou ovlivnilo tolik generací, avšak Pán prstenů je v mnohém přeceňovaný. Kniha je místy příliš statická, popisná, zato filmová adaptace má ten správný šmrnc.

Pána prstenů nám v kinech dávkovali v pravidelných intervalech. Očekávání před třetím dílem pak byla obrovská. Diváci se namlsali předchozími dvěma zdařilými filmy. Společenstvo prstenu nastínilo charaktery a svou komorní povahou uchvátilo. Dvě věže potemněly a ač je mnozí chápou jako mezičlánek, měly své kvality. Určitě si vzpomenete, jak byla velebena taková bitva o Helmův žleb. Není proto divu, že od třetího dílu se čekalo jediné. Všechno muselo být větší, epičtější, dojemnější, okázalejší. Lidé cítili, že TEĎ to přijde. Jacksonovi proto nezbývalo, než tato očekávání naplnit. Třetí díl zkrátka musel být takový, jaký je, a vůbec ne jiný. Pokud by nepřišlo velkolepé finále, lidé by byli zklamáni. Ano, lze diskutovat o tom, zda Návrat krále není epický, dojemný, megalomanský už moc. Nepřehnal to Jackson? Nemyslím si. Film stále dokáže balancovat na hranici kýče, být krásný, dokonalý a líbivý, přesto nepřekročit onu pomyslnou čáru. A navíc – většinový, Hollywoodem zhýčkaný divák si žádá přesně toto. Touží být emočně ždímán, drásán, ohromen. Chce, aby mu mráz běhal po zádech. Emoce jsou při vnímání uměleckého díla důležité. Sama je považuji za jedno z kritérií, které v mých očích film pozvedá. Snad mi dáte za pravdu v tom, že Pán prstenů: Návrat krále v tomto směru uspěl více než dobře.

Jackson se ve všech ohledech knihy nedržel. Pro potřeby filmu musel některé události v rámci jednotlivých dílů přeskupit. Jednou z hojně zmiňovaných příkladů je boj Sama s Odulou, který patří mezi to nejlepší, co třetí díl nabízí. Lehkou nevýhodou celého filmového Pána prstenů a v největší míře pak třetího dílu je fakt, že snímky nelze vnímat samostatně. Musíte znát kontext předchozích dílů, nejlépe pak vidět rozšířené verze, a úplně ideálně na tom jste, pokud máte načteny knihy. Věřím však, že tato banální výtka se netýká žádného pravého lotrovského fanouška.
Děj po malém intermezzu s Glumen alias Sméagolem pokračuje přesně tam, kde druhý díl skončil. Nic se nevysvětluje, jdeme rovnou do akce. S postavami se setkáváme na místě, kde jsme je opustili. Jejich příkoří pokračují. Výhodou je, že i když jste předchozí filmy viděli dávno, hned víte, zač je toho loket.

Na třetí části trilogie Pán prstenů nejvíce ohromí velkolepé a dojemné scény. Dříve velebený boj o Helmův žleb je brzy zapomenut, pokud spatříte bitvu o Minas Tirith. Ohromující řežba však v sobě má něco více. Záběry na bitevní pole se střídají s příběhem komorním a o to více drásavějším. Vřava se zklidňuje a my vidíme definitivní zhroucení a odevzdání se dříve mocného člověka, otec Faramira a Boromira právě páchá sebevraždu, protože nevidí jiné východisko. Všechny megalomanské bitvy mohou působit sebelépe díky dokonalým digitálním trikům, avšak mrazí vás ze zcela jiného důvodu. Nedíváte se totiž na anonymní vojska, ale doslova cítíte své hrdiny, jimž od počátku fandíte. Prožíváte jejich příběh na vlastní kůži. Gró Pána prstenů tak tkví právě v hluboce lidských příbězích v jejich nejkrystaličtější podobě, v lidských radostech i tragédiích, jakkoliv to teď zní kýčovitě. Návrat krále má takových scén nejvíce, zde se všechno spojuje v jeden velký celek. Ve výčtu památných scén bych mohla pokračovat skoro do nekonečna. Za sebe zmíním Pipinův zpěv, Aragornovo zvolání „For Frodo!“, Aragornovo povzbuzování sešikovaných vojsk před bojem o Minas Tirith, Éowynin boj s vůdcem Nazgûlů či pokleknutí všech před čtyřmi malými hobity.

O celé sérii by se dalo hovořit jako o filmovém projektu, který byl tvořen s láskou. Poznáte to podle těch nejmenších detailů, preciznosti kostýmů, kulis. Snímek vás zas a znova přenese do jiného světa, z něhož se nebudete chtít vrátit. A budu se opakovat, ale opět říkám – v Návratu krále vše kulminuje. Není proto divu, že právě závěrečný díl trilogie sesbíral rekordní počet Oscarů včetně toho za nejlepší film. Škarohlídi by sice mohli namítnout, že se tak trochu svezl a oceněn byl i za dva předchozí díly dohromady, ale formální kvality mu snad nikdo upírat nebude.
Příběh charakterů, lásky, přátelství, odvahy a odhodlání působí také jako archetypální boj dobra se zlem. Frodo však může být vnímán jako někdo, jehož prostřednictvím prozřeme, protože se s ním vydáme na cestu hledání. Výkladů je mnoho a myslím, že není důležité, který z nich je správný. V uměleckém díle nehledejte význam, ale nechte se jím opájet. Tato slova zde naprosto sedí. Pán prstenů: Návrat krále je totiž filmem, který vás opojí zaručeně.