GOLDIE FILM

Společenstvo prstenu jsme v naší sekci poněkud netradičním způsobem připomněli ve stém příspěvku. Nyní, o rovných padesát klasik později, přichází na řadu tentokrát již standardní text o Dvou věžích, jakémsi černém koni série Pán prstenů. Jakožto prostřední části jim ostatně chybí začátek i konec, i proto na seznamu oblíbenosti vždy končí až na posledním místě. Velmi nezaslouženě. Zaměřím se tedy právě na to, abych ve vašich očích pozvedl Dvě věže o kousek výš.

Stále sice platí, že nejlépe vystavěným i vyprávěným dílem se stalo epicky komorní Společenstvo. Zpětně je to ale megalomansky předigitalizovaný a ke konci zbytečně časově natažený a emočně přetažený Návrat krále, kdo ustupuje do pozadí a o svých kvalitách dovoluje nejvíc pochybovat. Dvě věže naopak zrají jako víno, pokud tedy mluvíme o rozšířené edici, dnes ostatně jako u všech dílů série považované za standardní.
Nebudu zde popisovat děj, to by bylo jako nošení dříví do Fangornu, jen podotknu, jak složité muselo být pro Jacksona lineární Společenstvo najednou rozdělit na několik dějových linií, kdy kniha dávala minimální návod, jak má postupovat.
Dvě věže jsou adaptací necelých dvou dílů literárního Pána prstenů, třetí a většiny čtvrté knihy, kdy třetí kniha sleduje osudy rozbitého společenstva, čtvrtá pak Froda se Samem a nově Glumem. Jackson se musel od Tolkienova členění poprvé rázně odklonit a zašmikat nůžkami na těch správných místech. Což bylo riskantní, ale v rámci možností to dopadlo dobře. Jediné, co mu trochu podrazilo nohy, byla nutnost nechat závěr čtvrté knihy do Návratu krále, protože v něm by pak Frodo a Sam bez Oduly neměli prakticky co dělat (vzhledem k vyškrtnutí vymýcení Kraje).

Hnacím prvkem Dvou věží je spíš než Frodo s prstenem chystající se válka, která záměrně ukončila relativní komornost. Ne ale úplně. Jackson předvádí vynikající gradaci, kterou si vypůjčil z klasických filmů o obléhání za druhé světové války, kde čekání na konflikt vysilovalo víc než bitva samotná.
Právě tady Dvě věže jasně válcují Návrat krále. Zatímco zdejší špinaví a zubožení starci a mladíci čelící přesile chytnou za srdce a jediná bitva vydá všechny potřebné emoce, v Návratu krále postrádá válčení gradaci, taktiku a ke konci už ho je, ruku na srdce, zbytečně moc a až příliš digitální figurky spíš brání plynulému vyprávění. Epika začíná hraničit s kýčem, a to říkám jako někdo, kdo Návrat stále ještě uznává, ale připouští si jeho nedostatky.
Pointa tohoto srovnání je, že Dvě věže si zachovávají lidskost a postavy tu stále působí jako živoucí jednotlivci, což začalo sérii ke konci nebezpečně opouštět. Skloubení umělého mýtu a příběhu plného lidských emocí přitom bylo hlavní devizou Společenstva, již se podařilo zachovat ještě ve Dvou věžích. Jak jinak by mohly fungovat tragický příběh Gluma, beznadějné vyhlídky Faramira a vyčerpávající smysl pro povinnost Theódena. Návrat krále se už pozvolna mění na pouhou přehlídku epiky, což možná vypadá prvoplánově krásněji, ale zároveň jednodušeji a povrchněji. Ne za hranou dobrého vkusu, abych snad měl nutkání říct, že je nedůstojným zakončením, ale rozhodně si myslím, že oproti prvním dvěma dílům toto podlehnutí vlastní velkoleposti může leckomu oprávněně přijít nedostatečné.

Dvě věže si ve svojí špinavosti a neútulnosti (značná část se odehrává v noci/šeru) zachovávají nejen prvky Společenstva, ale i starší Jacksonovy tvorby. Ano, tím myslím ty nechutné amatérské horory. Když Helmův žleb napadnou skřeti a hrdinové se do nich pustí, popřípadě si Gimli s Legolasem vyměňují popudlivé hlášky, jako by zpoza rohu vykukoval hravý a nekorektní Jackson, jehož originalita táhne film kupředu. Jako by se dala dohromady kupa kamarádů, co po práci s láskou blbnou s kamerou... jen tentokrát se těch kamarádů sešlo o dost víc a mají relativně slušný rozpočet.
Vůbec to, že Dvě věže a celý Pán prstenů působí jako autorský projekt Petera Jacksona, je velmi obdivuhodné. Za prvé kvůli tomu, že měl Peter po ruce samozřejmě několik pomocných režisérů a rozhodně nebyl přítomen u natáčení všech scén, za druhé pak proto, že adaptuje velmi úzkostně chráněnou předlohu.
Nepíšu to poprvé, ale způsob, jakým manželé Jacksovovi uchopili Tolkienův kult, značně si ho přizpůsobili a nebáli se udělat i několik radikálních změn, aniž by ale myšlenky knihy utrpěly, si rozhodně zaslouží velkou pozornost a Pán prstenů si na rozdíl od tolika jiných adaptací fantasy sérií (Narnie, Potter, Eragon) zaslouží označení "vzor" pro všechny následovníky. Přístup ke knižní předloze nemohl být lepší.

Snad jediná výhoda Dvou věží jakožto prostředního dílu je možnost vypustit jakékoliv počáteční i závěrečné odlehčení. Začínají proto bezútěšně a končí ještě bezútěšněji, kdy jakákoliv vyhlídka lepších zítřků (polepšený Glum, vyhraná bitva) těsně před titulky vyprchává, když si uvědomíme, jak málo se hrdinové svému cíli přiblížili a kolik energie museli vydat.
Právě nekonečná deprese, špinavost a temnota způsobují ostudné pomíjení Dvou věží. Co naplat, mainstreamový divák dá většinou raději přednost barevnému, akčnějšímu a ve šťastném konci utopenému Návratu krále, zatímco ten považující se za náročného častěji ocení pozvolna se stupňující emoce putujícího Společenstva.
I já, pokud se mě někdo ptá, který díl Pána prstenů mám nejraději, řeknu raději vyhýbavě "tak to přece nejde brát, je to celistvý projekt". To ale skutečnost velmi zjednodušuje. Ano, jeden celek, nebál bych se říct komplexní v rámci fantasy žánru, ale jeho jednotlivé díly se i přes "kompatibilitu" značně liší. Asi jako různobarevné dílky stejné skládačky.
Společenstvo je nejosobnější a nejvíc se soustředí na jednotlivé hrdiny a jejich odhodlání zavázat se poslání. Dvě věže pak stejné hrdiny podrobují zkoušce, jestli zvládnou své poslání uvést do pohybu, a Návrat krále zase dokončit ho, i když už (hrdinům i filmařům) pomalu docházejí síly své velkolepé sliby plnit. Asi dává smysl, že si diváci oblíbí jeden z extrémů, čím víc o trilogii přemýšlím, tím víc ale oceňuji její prostřední článek, který se musí spolehnout na méně trumfů.