RECENZE FILMU

Guillermo del Toro rozhodně není zaměnitelný filmař, který by točil jednolité nářezy a nevyvíjel se. Dočkali jsme se od něj třeba šíleného braku v Mimic, komiksové jízdy v Hellboyovi i oscarového Faunova Labyrintu. Nyní se mohl pevně zapsat do širšího povědomí jako režisér Hobita, ale průtahy a pravděpodobné neshody s Jacksonem ho nakonec přiměly vzít jinou práci. Blockbuster na pohled tak umělecky neambiciózní, že z něj může vzejít buď úplná blbina, nebo pořádná pecka. A proč vlastně ne oboje naráz?

Pokud dílo zapáleného Mexičana něco spojuje, tak až dětinská nadšeneckost a propadání vlastnímu tématu. Se všemi klady i zápory, jež to obnáší. Pacific Rim coby příběh o obřích robotech a obřích monstrech z jiné dimenze vás tím může strhnout, nebo iritovat.
Samotný námět je ostatně tak krystalicky hloupý, až to dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Jestli úsměv pobavený, nebo znechucený, závisí na vaší náladě a kompatibilitě s del Torovou ambicí "filmu, jaký jsem chtěl vidět, když mi bylo jedenáct".
Jen těžko si lze představit méně efektivní způsob boje s přerostlými ještěrkami než ten zobrazovaný ve filmu. Lidmi sestrojení a řízení roboti jsou navíc ovládáni způsobem, který není pořádně vysvětlen, a pokud by na něm cokoliv začalo dávat smysl, působilo by to až divně.
Komornějších scén založených na vývoji hrdinů se zde nachází nečekaně mnoho, jde však výhradně a o skládání klišé, v nichž pro psychologii není místo. S logikou si obecně nikdo hlavu neláme a je to... extrémně uvolňující. Poslední dobou jsem se silně ozýval oproti osmdesátkovém retru, nicméně Pacific Rim ukazuje tu správnou cestu. On tu dobu nezesměšňuje, neskládá jí poctu, neposouvá ji. On jí žije.

Ploché charaktery a jejich jalové posuny těží z del Torovy schopnosti vzbuzovat sympatie za každou cenu. I neznámý Charlie Hunnam v hlavní roli, jenž podle mě vypadá v každé scéně jinak, takže jsem měl zpočátku problémy s jeho identifikací, nakonec dokáže zaujmout. Vyzdvyhnout si zaslouží úžasně sebeuvědomělá a krásně nevhodná kreace Rona Perlmana. Idris Elba coby černý The Rock moc nepřekvapuje, ale hlas má dost hluboký na heroický proslovy, tak proč ne. Komické duo vědců Charlie Day a Burn Gorman mě ani trochu neštvalo. Čínská křehotinka Rinko Kikuči mohla být výraznější, ale svou roli zastává, stejně jako všechny další postavičky.
Interakce těchto hrdinů je zábavná, když dělají cheesy gesta, hláškují a tváří se osudově. Problém nastává u skutečné emociální roviny plynoucí ze samotného děje. Del Toro snímek natolik přeplnil emocemi nadšeného jedenáctiletého kluka, že nezbylo místo pro cokoliv dalšího a v dnešní době hledání podtextu pod každým šutrem bude bezstarostná povrchnost Pacific Rimu působit na leckoho zvláštně. Jsem však poslední, kdo by s tím měl problém.

Jenže co naplat, hloupost nehloupost, Del Toro je vynikající režisér, když se to tedy začne mlátit, má to šťávu. Není to přece poprvé, co poměrně nezajímavý scénář přetavuje v něco mnohem hodnotnějšího.
Akce si v množství zobrazované destrukce v ničem nezadá s Mužem z oceli, jen není tak jednolitá, protože Guillermovy schopnosti jsou přece jen na míle před Snyderovými. Del Toro sice tolik nepoblikává a nepohazuje flitříky, ale to bych považoval za poslední nedostatek.
Nevadí ani, že se většina velkých scén odehrává v noci, v bouřce, nebo pod vodou. Vždy působí majestátně a monumentálně. 3D konverze patří k těm kvalitnějším v tom smyslu, že během sledování neobtěžuje, ale přitom nikdy nemizí, jako mizela právě u Supermana, jehož 3D dodnes považuji za mýtus, pro který nikdo nedodal dostatečný důkaz.
Nedá se říct, že by velkolepost soubojů posunovala hranice megalomanství, tuto pochybnou výsadu přenechme Michaelu Bayovi. Malé věci ale neočekávejte.
Srovnání s Mužem z oceli není nemístné vzhledem k podobným lákadlům. V tom případě docházím k názoru, že zatímco Superman potěšil (věkově či mentálně, to není podstatné) patnáctileté kluky, co se chtějí cítit dospěle, Pacific Rim naopak cílí na dospělé, kteří se chtějí cítit jako patnáctiletí kluci.

V důsledku můžete tomuto záměrnému výplachu vyčítat naprosto cokoliv a nebudete mu křivdit. Sází však na to, že vás přiměje, abyste to nechtěli udělat. Přijetí tedy závisí na čisté dojmologi, náladě a ochotě snímku propadnout.
Čistě teoreticky se vlastně skoro neliší od Transformerů, jenže prakticky jim nemůže být vzdálenější. Del Toro možná mírně selhává ohledně vykreslení emocí, jež cítí postavy, vlastní emoce ale dokáže zužitkovat naplno. Jeho zaujetí, které sálá z každého záběru, na mě působí silně nakažlivě, a to prosím nejsem žádný jeho fanoušek - druhý Hellboy už si mě na rozdíl od prvního nezískal.
Je jako malé dítě, které nakreslí krásný obrázek a nedá pokoj, dokud mu ho všichni nepochválíme. Notak, přece byste mu nenahnali slzy do očí, vždyť je to jen malej kluk!

Už tak je skoro jisté, že v kinech del Toro jako vždy pohoří a nepomůže mu ani silné cílení na asijský trh, tak obvyklé u hollywoodských filmů poslední doby.