RECENZE FILMU

Režisér Michael Bay je král nekomplikované a vizuálně strhující akční podívané. To ví
každý žák základní školy. Ovšem, co se stane s takovým režisérem, když se po „výbušných“ peckách, jakými byly Armageddon, Pearl Harbor či Mizerové 2, pustí do inteligentního akčního sci-fi thrilleru? Buď natočí opravdu chytrý, a přitom strhující film (např. Blade Runner), či dějově vcelku zajímavý, ale jinak klasicky bayovský blockbuster (zběsilá akce + tradičně podělaný konec). Michael naštěstí nikoho (?) nezklamal a natočil samozřejmě film číslo 2.

Příběh klonů aneb Bayovo filozofické poslání

O příběhu je zbytečné se rozepisovat, neboť prakticky celá zápletka byla vyzrazena hned v první upoutávce, takže letem světem: Píše se rok 2019 a Lincoln 6-Echo (Ewan

McGregor) se po třech letech pobytu v utajovaném obřím komplexu laboratoří dozvídá, že je klonem skutečného Lincolna ze skutečného světa (klonům je tvrzeno, že celý svět je nakažen smrtící chorobou) a slouží zde právě jako jeho zásobárna orgánů (mám špatné plíce – vezmu si je od něho). 6-Echo se se svou nejbližší přítelkyní Jordan 2-Delta (Scarlett Johanssonová) okamžitě vydává na útěk, ale nemají to vůbec jednoduché. Do cesty za svobodou se staví lovci lidí, policie, předlohy klonů a v neposlední řadě i šéf celé „zásobárny“ Merrick (Sean Bean).

Příběh je sice prostý, ale vzhledem k Bayovým předešlým třeskotinám rozhodně více než zajímavý. Téma lidského klonování je lákavé a nabízí Bayovi nové filmařské oblasti, jenže hned tady je první háček. Starý dobrý Michael totiž filozofický být nikdy neuměl a nejspíš ani umět nebude. Prvních čtyřicet pět minut Ostrova je čistě bez akce (!), což je v případě Baye spíše ke škodě. Ne, že by to byla vyloženě nuda, ale seznamování s hlavními hrdiny a
jejich prostředím mohlo být o malinko kratší. Inteligence oněch klonů je ve filmu navíc na úrovni malých capartů, takže počítejte se stupidními dialogy typu „Kdo je to bůh?“, které před rokem lámaly vaz i dalšímu hitmakerovi Stephenu Sommersovi v jeho Van Helsingovi, kde se například Kate Beckinsaleová během akce táže Hugh Jackmana „Jak vypadá moře?“
I když by takovéto věty mohly nebohému divákovi trhat uši, herecký ansámbl je v Ostrovu natolik zkušený, že se to dá přežít. Pochvalu si nejvíce zaslouží Ewan McGregor, jenž s přehledem hraje jak patřičně zaostalý klon, tak i vzdělaného arogantního milionáře. Scarlett Johanssonová, ačkoliv je po celou dobu správně ze všeho vyjukaná, nic zajímavějšího nepředvádí, Sean Bean není také kdovíjak oslnivý, ale v roli úhlavního záporáka Merricka obstál vcelku dobře (až na ten konec, kdy se z ničeho nic stane z „Anakina Darth Vader“) a nakonec zmíním ještě Bayova oblíbence Steva Buscemiho,
který zde vtipně ztvárnil 6-Echova „lidského“ přítele McCorda.

Nepovedený konec = bombastická akce

Ostrovu, jakožto klasické „Bayovině“, nemůže samozřejmě chybět ani tradičně nepovedený konec. Konce jsou Bayovou slabinou odnepaměti, a tak už mu to snad ani nemůžeme mít za zlé. Podobně jako v druhých Mizerech i v Ostrově se dočkáme řízné finální akce, která je však zakončena opět nechutně přeslazenými scénami, kdy se kamera divoce točí okolo již svobodných klonů, kteří mimochodem připomínají psychicky narušené jedince na útěku z léčebny, povinně líbajícího se páru McGregor + Johanssonová a jednoho na zářícím slunci doslova roztékajícího se černocha.
A když už je tu i ten špatný konec, nemůže samozřejmě chybět ani Bayova nejsilnější zbraň, se kterou před lety prakticky dobyl celý Hollywood – AKCE! Tu Bay ovládá neuvěřitelným způsobem a jeho videoklipový styl je prakticky nemožné okopírovat.
Vrcholem celého Ostrova je fenomenální automobilová honička, při které kamera doslova létá po silnici, kolejnice padají přímo na diváky, futuristické kluzáky bourají do všeho, co jim stojí v cestě, a záběry z vnitřků demolujících se aut berou dech stejně jako padající helikoptéry a obří reklamní písmena. Tohle všechno Bay předvádí, jak nejlépe umí, a je to nářez s velkým N.

Záruka osvědčené značky

Co se týče procent, rozhodoval jsem se mezi 70 a 80. Nakonec tedy přeci jenom dávám osmdesátku, a to hlavně za to, že Michael zůstal sám sebou. Strhující nezapomenutelná akce a špatné, patosem zavánějící konce – to jsou dvě věci, které ke značce Bay již neodmyslitelně patří a zajišťují jí nesmrtelnost. Už se těším na další kousek, Michaele.