RECENZE FILMU

Otevřené moře by se dalo lehce srovnat s filmy typu Čelisti a Záhada Blair Witch. Podobně jako tyto snímky se totiž drží osvědčené zásady – nejvíce vyděsí to, co není vidět. Otevřené moře se ale bohužel této zásady drží až moc, a napětí pak proto střídá pořádná nuda.

Režisér, scenárista a střihač Chris Kentis nám nabízí příběh podle skutečné události. Manželé Susan a Daniel si chtěli odpočinout od vyčerpávající práce, a tak si naplánovali romantickou dovolenou s potápěčským výletem na otevřené moře. Dovolená se však záhy změnila v opravdové peklo. Oba se totiž pod vodou zdrželi o trochu déle, a potápěčští instruktoři, kteří navíc neumějí počítat, na ně zapomněli a odpluli bez nich. Susan a Daniel tak zůstali na moři zcela osamoceni a stali se kořistí mírumilovných třímetrových žraloků…

Ano, je to příběh podle skutečné události a skutečnost je opravdu někdy krutá – ze zamilovaného páru se nakonec našlo jen něco málo z potápěčské výbavy (jakpak to asi dopadne ve filmu???).

Snímek má sice jen 79 minut, ale bohužel i přesto mi to přišlo jako NEKONEČNÁ nuda. Amatér Kentis točil za amatérských podmínek a na výsledku je to opravdu hodně znát. Divák ze začátku sleduje jakési „domácí video“ manželského páru (odjezd, příjezd, opalování, večeře), které, ačkoli trvá jen pár minut, působí neuvěřitelné zdlouhavě. Naštěstí když konečně přichází očekávané vyplutí na moře, situace se vylepšuje. Kamera se pohybuje často v těsné blízkosti obou hrdinů, lítá z vody do vody a občas na chvíli zachytí i nějakou tu hřbetní ploutev. Z takovýchto záběrů běhá mráz po zádech, ale přestanou vás bavit, když zjistíte, že je to už vlastně to úplně poslední, co film do svého konce nabízí. Pak už se ani nedivte, když u toho začnete pomalu usínat. Stejně vlastně o nic nepřijdete (možná jen o některé výkřiky zoufalého páru, typu „ÁÁÁÁÁ, to je bolest. Ta svině mě kousla!“ nebo o hádky „Vždyť já jsem říkala, že pojedeme raději lyžovat.“) a stačí když se vzbudíte až na samotný konec, ve kterém už nebudete osamocené hrdiny litovat ani trošku.

Snímku by jistě pomohla nějaká strašidelnější hudba, jako to bylo u Čelistí, která by napětí ještě zvýšila a divák by se mohl alespoň do něčeho zaposlouchat. Rozumný režisér Kentis však lišácky do těch nejdramatičtějších scén zvolil raději jakési „domorodecké mručení“. Kluk jeden šikovná!!!

Příběh o dvou opuštěných potápěčích uprostřed moře plného žraloků se asi musí opravdu dobře číst nebo poslouchat, ale o to hůř se pak na něho dívá. Věřte, že řada z vás bude stejně jako já velice ráda, až se v kině Otevřené moře zase hezky uzavře a přestane ve svých šílených pokusech s jasným cílem – unudit vás k smrti.