RECENZE FILMU

Nicolas Winding Refn se stal po Drive obecně milovaným režisérem. Všichni filmoví fanboys museli začít okamžitě předstírat, že mu už léta fandí, milují ho, že mu dokonale rozumí a že chtějí víc! Samozřejmě šlo ze strany většiny o pózu, ale to je v pořádku, protože vlastně celá Refnova tvorba si zakládá na póze. Nutno dodat velmi chytlavé, jež si zaslouží pozornost. Jenže přechválený Dán asi začal mít pocit, že je novým Mesiášem kinematografie a jeho ego narostlo takových rozměrů, že mohlo už jedině sežrat samo sebe. A to se také stalo.

Jen Bůh odpouští vypráví o synovi (Ryan Gosling), kterému se ani na druhé polovině světa nepodařilo dostat ze spárů autoritativní matky (Kristin Scott Thomas). Živí se dealováním drog, jejichž výdělek pere za pomoci boxerského klubu, a nejspíš se utápí v moři komplexů. Když je (zaslouženě) zabit jeho bratr a matka přijíždí zosnovat pomstu, všechna nahromaděná zloba i tíseň v něm zase jednou začnou lomcovat.
Největší problém však představuje neortodoxní policista (Vithaya Pansringarm), který nezatýká, místo toho bez soudu popravuje mačetou!
V důsledku jsem se u sledování tohoto řídkého děje překvapivě bavil. Opravdu "bavil" ve smyslu "sranda". Nemluvnost všech postav a přestylizovanost každého záběru ve mně oboje zahnáno do naprostého extrému vyvolávalo pocit záměrné sebeparodie. Bohužel při znalosti některých jiných Refnových filmů si myslím, že to vše bylo myšleno smrtelně vážně a můj požitek z jeho nového počinu tak lze srovnat s požitkem z díla Eda Wooda. A to asi není Windingův cíl.

Každý záběr vypadá skutečně nádherně a nepochybuji o tom, že sebemenší smítko prachu je pod neustálým dohledem. Herci se ve svých nehybně sošných pózách nedopustí jediné chyby. Na rozdíl od podobně manýristického Caraxe si Refn nevybírá několik vizuálních hrátek, jež opakuje 90 minut dokola, ale umí neustále překvapovat a audiovizuálně zaujímat zas a znovu. Rozhodně tedy nemůžu říct, že bych se byť náznakem začínal nudit. Až budu jednou slavná popová hvězda, bude Refn první, po kom si vyžádám natočení videoklipu.
Problém je u motivací a událostí, jež uvádějí akci do pohybu, nebo spíš jejich umanuté nepřítomnosti. U Drive jsem rád podlehl pocitu, že to vše ve skutečnosti není prázdné samoúčelné blbnutí, ale energická a dynamická jízda, pod jejímž povrchem to vře. U Jen Bůh odpouští se tenhle dojem nedostavil, naopak se o slovo hlásilo pobavení nad tou směšnou samoúčelnosti a představou o vlastní důležitosti. Přítomnost tichého Pansringarma, symbolizujícího zřejmě děsivě nekompromisní spravedlivou pomstu, ve mně permanentně vzbuzovala touhu začít se nahlas smát. Asi jsem nemohl dostat z hlavy tohle video.

Co bylo dřív nápaditou režií, jeví se tentokrát jen jako nápadná chtěnost a úlisná snaha odlišovat se od okolí. Najednou máme pocit, že Refn točí jen proto, aby nám dal najevo, o kolik je lepší než my všichni ostatní. Na rozdíl od Drive, Bronsona nebo Valhaly mu to ale vůbec nežereme.
Ukazuje se, že i ten největší art potřebuje stále povrchní berličky jako motivace, smysl a cíl. Refn rád a zcela záměrně experimentuje s tím, že nám ani jedno nedopřává. Pouští se tak na tenkou hranici, protože riskuje, že se tím zcela znemožní.
Je možné se vymanit ze základního principu vypravování? V Drive byl tajuplný hrdina obklopen záměry a motivacemi jiných postav, a my jako diváci jsme se pak mohli něčeho chytit a hledat tyto základní prvky i v něm. Ke konci se navíc odhalily i některé jeho vlastní emoce. Jen Bůh odpouští však postrádá jakýkoliv pevný bod, jakoukoliv základní jistotu.
Nejde o nedopatření, ale přesně ošetřený záměr. Vlastně vůbec není snadné něčeho takového dosáhnout. Zkuste si natočit celovečerní film, v němž není u jediné postavy jasné, o co jí jde, co chce a o čem přemýšlí - vlastně je to fuška.

Jenže k čemu taková fuška? K čemu takový experiment? Máme tu teď film, v němž postavy tvrdohlavě odmítají mluvit, pomalu chodí po Bangkoku a jednou za čas někdo někoho rozseká na kousky, vypíchne mu uši a rozřeže oči. Tak jo. Víme, že takový film jde natočit, ale co s tím jako máme dělat?
Třeba na tom budete lépe, ale ve mně takový snímek nedokáže vyvolat nic. Leda se bavím představou, jakou hloubku si Refn myslel, že předkládá. Jakou enigmu před nás staví. Nám že nezbude než stejně jako dřív sedět s otevřenou pusou a hledat významy. Jenže Refn už hranici překročil a místo bezedné nádoby jako minule nabízí povrchní kelímek. V důsledku nenabízí nic. Dokonale zrežírované, vizuálně podmanivé nic.