RECENZE FILMU

Palestinskou kinematografii má zmapovanou jen málokdo z nás. Ale pokud z ní znát nějakého režiséra, tak Hanyho Abu-Assada, který už byl jednou krůček od Oscara, a povedlo se mu tak upoutat pozornost i z druhé strany barikády. Zvlášť pro Američany, kteří podporují izraelskou stranu čistě z principu a v Palestincích vidí špinavé teroristy, je jistě optika těch druhých něčím novým. A pro nás vlastně také, i když máme luxus relativní neutrality.

Omar vypráví o mladém Palestinci, který už má dost přelézání Izraelci uměle vytyčených zdí, aby se mohl setkávat se svými přáteli, dívkou, nebo jen chodit do práce. Stává se tedy členem odboje, z jiného úhlu pohledu teroristické buňky.
několikrát je zajat, několikrát se z toho vykecá, několikrát naslibuje vojákům, co chtějí slyšet, aby po propuštění opět plánoval nějaký ten útok.
Zajímavé je, že to nepůsobí jako thriller o boji za svobodu. To vše vyznívá jako "něco, co mladý Palestinec ve volném čase prostě dělá", a má pro to mimochodem pár pádných důvodů.
Omar se věnuje osobní rovině problému, každé "bojové" rozhodnutí je poměřováno podle dopadu na hrdinův život. Nejde v tom o film objevný, využívá mnoho prvků typických pro tyhle odbojářské záležitosti. Od přibližování domorodců západnímu světu (imitování Marlona Branda), abychom si uvědomili, že nežijí na jiné planetě, ale pouze v jiné zemi, po obtočení všech motivací okolo lásky, aby hned vše působilo čistěji a upřímněji.

Není těžké uhádnout, kdo tu má být ten zlý a utlačující. A asi nemůžeme zcela přijmout pohled jedné strany jako hotovou věc. Už jen proto, že mnoho věcí zůstane nevyřčeno, takže náš obraz zůstává neúplný.
Na druhou stranu dává smysl, že o lecčem hrdinové nemluví - pro ně jde o samozřejmosti a nemají důvod je opakovat. Snímek tím získává další autenticitu. Nicméně v mnoha ohledech se jako divák dostávám do dilematu.
Jeden případ za všechny. Hrdina musí každý den přelézt zeď postavenou Izraelci, což se samozřejmě nesmí. Víme to, protože když se o to pokouší, po něm jednou kdosi vystřelí (a mine). Jenže pokud se to nesmí, proč na oné zdi zůstává neustále viset provaz, aby umožňoval Palestincům přechod? Každá hlídka si ho musí všimnout. Pokud ho zde nechává záměrně, například v důsledku nějaké tolerance nebo dohody, proč tedy po hrdinovi kdosi střílí? Nebo snad minul naschvál?
Předpokládám, že tato situace má logické vysvětlení a že tamní rodák by mi se shovívavým úsměvem pár větami situaci objasnil. Ale já jakožto divák ze západního světa nemám šanci si to sám rozklíčovat. Takových momentů je v Omarovi mnoho.

Není to vždy špatně. Jak jsem zmiňoval, dodává to výsledku punc autenticity a každodennosti. Nejvíc mě zaujalo právě to, jak lehce a přitom věrohodně se daří Abu-Assadovi celý ten cizokrajný svět načrtnout a předat tak, že ztrácí nádech exotické lokality a stává se domovem skutečných lidí.
Nevadí pak, že dějově se nerozehrává zrovna originální hra a osud hrdiny pro nás není dvakrát důležitý. To jistě nelze označit za přehlédnutelný a záměrný nedostatek, ale v zážitku překáží překvapivě málo.
Stejně nás u podobných filmů víc než protagonista zajímá právě svět, jeho zákonitosti a jeho pravidla, která se snažíme odhalit a pochopit. Možná se tento náš zájem dostává do konfliktu s již zmíněným nedostatkem informací, kdy jsou nám upřeny znalosti pro daný svět běžné. Třeba ale právě to ještě víc pobízí naši zvědavost, kdo ví.

Omar tedy není ideální film z žádného úhlu pohledu, v ničem není bezchybný, precizní ani originální. Přesto má nepopiratelnou sílu. Částečně to plyne z počáteční atraktivity. Kdo a o čem tu vypráví, je zkrátka zajímavé.
Zdá se, jako by to Abu-Assad dobře chápal a právě onu atraktivitu rozvíjel, částečně naplňoval a částečně třeba i trochu podkopával. Možná jde tedy o film typický, ale přesto ne obyčejný.
Jediné, co mi na něm vyloženě vadilo, byl několikanásobný protažený konec, který už byl poněkud explicitní a vykročil z dosavadní civilní atmosféry.
Nedostatky jsem ale chtěl odpouštět. Rád jsem přehlédl Omarovy hojící schopnosti, jež by mu záviděl i Wolverine, když má druhý den po sebevětším výprasku tvář hladkou jako nemluvňátko (což poněkud narušuje vnímání filmového času). Ignoroval jsem až moc jednostranný úhel pohledu, který se vyhýbá zpochybňování palestinských odbojářů. I průhledný milostný příběh. To vše mi nevadilo při pohledu na celek, působící ve výsledku upřímně a vlastně docela přínosně.