GOLDIE FILM

S mistrem Kubrickem vám nedáme pokoj, dokud bude z čeho brát. Počtem přidaných filmů se stal rekordmanem naší sekce a ještě neřekl poslední slovo. Nastal čas podívat se na jeho předposlední režijní počin, unikátní Olověnou vestu, která ve dvou dějstvích popisuje válku ve Vietnamu jako nikdo jiný. Tento snímek sice v době uvedení relativně propadl oproti Stoneově divácky mnohem atraktivnější Četě, což pro Kubricka, jenž na sebe většinou uměl vydělat, nebylo snadné, nicméně dnes se zdá tato "prohra" docela pochopitelná.

Olověná vesta představuje pro mnohé ještě drsnější a působivější podívanou než Apokalypsa nebo Lovec jelenů, což rozhodně může být považováno za troufalé tvrzení. Je to film bez hrdinů, bez souvislého děje. Nevíme, k čemu má směřovat, co se nám snaží říct, dokud se to přímo nestane. Po čtyřiceti minutách zásadně změní prostředí a tempo, aby toho zmatku nebylo málo. Neúspěch u mainstreamového publika se tedy zdá jen logický.
Olověná vesta, u Kubricka nepřekvapivě, nabízí nulové množství kompromisů vůči divákovi. Opět jsme to právě my, kteří se budou přizpůsobovat Kubrickovi a jeho vizi. Je to nesmírně náročný, až nepříjemný film na sledování, protože takový být musí, aby předal poselství, které Kubrick předat chce.

Přitom to poselství není nutně protiválečné. Alespoň podle dokumentu Život v obrazech, který mistrně přibližuje Kubrickovu tvorbu, Stanleyho spolupracovníci tvrdí, že Olověná vesta nemá být brána striktně antimilitaristicky. Na rozdíl od Stezek slávy prý nebyla středobodem zájmu kritika války, ale jen její popis a zobrazení.
Tento přístup se hodí k Stanleymu nadlidskému stylu zásadně víc než humanisticky laděný snímek s Kirkem Douglasem, jenž mu v roce 1957 udělal jméno. Olověnou vestu tedy jakožto mistrův předposlední kus můžeme brát jako symbolické výroční vysvědčení, kdy na podobném námětu sledujeme, jak se Kubrick-umělec vyvíjel a měnil.
Ostatně Stanley byl v době natáčení Olověné vesty téměř jiný člověk. Zatímco u Stezek slávy šlo o mladého začínajícího režiséra, jenž musel částečně vyhovovat mocnému Douglasovi, o několik desítek let později šlo o uznávaného umělce, který si jako jeden z mála filmařů vydupal prakticky neomezené pravomoci.

Když se tedy rozhodl natočit snímek o vietnamské válce, tak se do toho prostě mohl pustit. Je možná zajímavé, že ve chvíli, kdy s produkcí začal, šlo o ojedinělý a odvážný projekt, nicméně když film dokončoval, při jeho tempu to znamenalo o pár let později, musel už čelit značné konkurenci. Kubrickovo puntičkářství, které násobilo natáčecí dny, se mu tedy tentokrát nevyplatilo minimálně z finančních důvodů, protože tak nedokázal využít ožehavosti tématu.
Z jiných než komerčních důvodů ale Kubrick svého puntičkářství litovat nemusel. Pokud tedy máte jeho přístup rádi. Olověná vesta se opět oprošťuje od klasické empatie a běžného soucítění s hrdiny, je to čistý snímek bez nadbytečných emocí, kdy vše sledujeme jaksi božím okem - jako by zabírané lidské bytosti nebyly stejného druhu jako my.

První půlhodinu ostatně nikdo nevede dialogy, nerozehrává příběh a nesnaží se nás oslovit. Sledujeme jen dril vojenského tábora, jenž naprosto postrádá základy lidství a individuality. Kubrick jakoby fascinovaně sleduje oddíly vojáků pochodující, cvičící, uklízející. Jen málokdy promluví někdo krom kultovního velitele Hartmana, jehož rozhodně nemůžeme vnímat jako lidskou bytost - spíš stělesňuje armádu a výcvikový program. Konec této první poloviny, kdy se na povrch vlastně poprvé dostane doposud potlačovaná lidská individualita, má pak tragické vyznění, velmi nepříjemné a tíživé.
Následuje druhá (o něco delší) část, jež se od té první zásadně liší. Jako by začátek ukazoval teorii války a druhá naopak její praxi. Každá postava nachází svojí individualitu, nějak se liší, ale ve výsledku se musí pokusit zůstat jen oním dílem skládačky, aby měla šanci přežít. Nakonec, při scéně s poraženým odstřelovačem, je jakoby položena otázka, jestli v postavách přes to všechno ještě zůstala nějaká lidskost, popřípadě jestli je vhodné, aby se ji pokoušeli probouzet.

Olověná vesta je tvrdý film, nekompromisní, kde se Stanley Kubrick opět pasuje do polohy vyšší inteligence, která se na lidstvo dívá z výšky a nestranně ho pozoruje, možná i soudí. Oproti humanistickým Stezkám slávy, které končily dojemnou scénou, jež dokazovala, že v každém vojákovi zůstává lidskost, si dospělejší Olověná vesta neví tak jednoznačně rady.
Je to chladný snímek, jenž nemůže vzbudit nadšení, protože v něm nejsou emoce, které by to mohly dokázat. A přesně takový ho Stanley Kubrick chtěl. Ostatně mám pocit, že celá Olověná vesta je takové pátrání po emocích v místech, kde očividně nemají co dělat. Na rozdíl od jiných válečných filmů ale ony emoce ději nedodává melancholickou hudbou, pohledy na padlé a projevy o míru. Kubrick se skutečně drží stranou a jen pozoruje. Na nás pak nechá, co z toho vyvodíme.