GOLDIE FILM

Padesátá a šedesátá léta minulého století v Hollywoodu stála na třech základních pilířích. Westernech, muzikálech (později odejitých) a adaptacích. Ano, dnes nadáváme, že původního nám producenti nabízejí minimum, ale nedochází nám, že adaptace byly vždy jedním z nosníků kinematografie. Samozřejmě nešlo o komiksy a počítačové hry, ale knihy a divadelní kusy. Většina "klasiky" oné doby má nějaký základ, a je to jen logické. Za dokonalý příklad takového snímku lze považovat bez přehánění gigantický jižanský epos The Giant - Obr.

Snímek podle předlohy Edny Ferber, dnes známý hlavně coby poslední role Jamese Deana, neoplývá výpravou srovnatelnou s jeho asi nejslavnějším "krajanem", Jihem proti severu, ale rozmachem příběhu sahá ještě dál. Na poli několika desítek let sledujeme osud zprvu mladé dívky v podání vždy dokonalé Elizabeth Taylor, která se vdá do ne úplně šťastného (nikoli však úplně nešťastného) manželství v době, kdy v Texasu vedli pomyslnou válku tradiční rančeři (Rock Hudson) a začínající naftaři (James Dean).
Příběh je to poměrně rozmáchlý, možná maličko klasický, ale jistě poutavý a působivý. Ostatně o Hollywoodu se vždy říkalo, že velkolepé rodinné kroniky opatřené slušnou výpravou, hereckými hvězdami a nadměrnou stopáží (v tomto případě odrazujících 201 minut) jsou na něm vždy nejlepší. A pokud překontrolujeme seznam největších kousků zlaté éry, takové filmy na něm budou hrát prim.
Obr samotný má tu nevýhodu, že ke konci se maličko zapomene a najednou si odskočí směrem k boji za lidská práva, což můžeme vnímat jako chvályhodné, ale jaksi "mimo mísu". O filmech, zvlášť takhle dlouhých, platí, že si divák utvoří názor podle jejich závěru. A právě tady Obr nestačí tak úplně s dechem, což bude zřejmě důvod, proč docela zapadl. Jsme sice v goldies, tedy zlaté kvalitě, ale to neznamená, že jsme vůči námi vybraným kouskům slepí. Ano, Obr má tu jednu vadu na kráse, jenže zůstává velmi silným a fungujícím zážitkem.

V první řadě díky vynikajícím hercům. A nemluvím jen o Jamesi Deanovi, jehož strmá kariéra stihla za pouhé dva roky vyprodukovat tři vynikající filmy. Poté, bohužel, zemřel během dopravní nehody a Hollywoood přišel o jednoho z nejnadanějších herců.
Není tajemstvím, že k Deanově smrti došlo pár dní po poslední klapce. Studia se toho samozřejmě chytila a propagovala snímek jen skrze něj. Asi proto se sluší připomenout, že jeho role je vedlejší (i když zásadní pro děj) a celkem stráví na plátně asi dvacet, maximálně třicet minut (z oněch dvou set).
Hraje skutečně skvěle, jenže nemůže na tak malém poli utáhnout celý film. Kdo naopak tento úkol zastává, je Elizabeth Taylor, která z plátna prakticky nesleze. Její úžasná proměna z nepoužitelné a tak trochu namyšlené pokojové květinky ve svébytnou manželku boháče, která nechce být domácí puťkou, je zcela přirozená a uvěřitelná a odkazuje k velkým rolím, které ji ještě v budoucnosti čekaly. I o Elizabeth jsme již bohužel přišli, proto ostatně tento snímek zmiňuji zrovna dnes. Žádná chvála ani pocta vůči ní totiž není přehnaná a je naší povinností, abychom připomínali i další její role, nejen Kleopatru, kterou ostatně sama nesnášela.
Další herci, například Rock Hudson v roli manžela Taylor, rozhodně neodvádí špatný výkon, jenže Liz a James svítí až moc jasně na to, aby šlo výrazně chválit i další osazenstvo.

Obrovi se (i přes onen slabší konec) daří navodit pocit velkoleposti a epičnosti, jaký žádná sága o osudech americké rodiny nesmí postrádat. Ať důraznou změnou vizáže herců, popřípadě i módními renovacemi sídla, neustále je nám připomínáno, že ti lidé stárnou, že celý jejich život máme jako na talíři. Právě z takových postupů snímky odehrávající se během delší doby vždy těží. Jsme svědky života celé jedné generace, velkých úspěchů i nepříjemných pádů. Podobná prezentace existence časem zdegenerovala do nekonečných seriálů a telenovel, nicméně na formátu samém zůstává cosi lákavého a fascinujícího. Být svědek lidského osudu a za jediný večer pocítit všechny zásadní emoce, které cítil on, a vidět všechny jeho skutky... krása. Divák se cítí povýšen na boha a z výšky sleduje mravenčení na plátně. Ano, je to skutečně velmi působivé.

Obr takovou možnost publiku dává. Výborní herci zde tři a půl hodiny žijí životy lidí, kteří nás stihnou zajímat. To vše ve velkolepém podání a s několika silnými myšlenkami v zádech. Dnes už takovéto filmy vznikat nemůžou. Nenašly by si diváka a stály by příliš mnoho peněz (čest výjimkám). I proto musíme občas zapátrat v archivu a vracet se do minulosti. Obr toho nabízí spoustu. Poslední roli Jamese Deana, skvělou Taylor, úchvatnou výpravu a během závěrečných titulků pocit, že jsme právě opustili rodinu, kterou známe celý život.