RECENZE FILMU

Letos se to stalo už několikrát. Přišel film, který chceme mít rádi, ale nejde to. Kandidáty na nechvalného vítěze ve schopnosti vyvolat pocit co největšího zklamání, tedy nejhoršího pocitu, jaký může filmový divák začít, jsou především Prometheus, Looper nebo Země bez zákona. Ale zklamání přicházejí i od snímků, od nichž jsme nečekali "zážitek roku", jen skromné oživení a zpestření. Obchod pro sebevrahy mohl být takovým milým animovaným úkrokem předtím, než do kin vtrhne očekávaný Raubíř Ralf, a zároveň napravením pachuti z Kozího příběhu. Bohužel se nezadařilo.

Vítejte v nespecifikovaném velkoměstě v neznámé zemi. Užívat si to tu ale nebudete. Zdá se, že jediné, co tu lidé od rána do večera dělají, je páchání sebevražd. Chcete se k nim přidat? Jenže zabít se na veřejnosti není legální, takže pokud nechcete zaplatit pokutu, musíte to udělat pořádně. A proto navštívíte nenápadný obchůdek pana Mishimy, který vám vymyslí sebevraždu na míru.
Černohumorný potenciál filmu je vytěžen relativně dobře a každá jedna scéna má skvělou atmosféru. Animace je krásná. Písničky možná trochu dlouhé a možná trochu primitivní, ale francouzské, tudíž působivé. Potud v pořádku.
Nevadilo by ani, že celá Mishimova rodina velmi připomíná tu Addamsovic, a to jak humorem, tak i podobou.
Stejně tak by nepřekážel ani banální příběh o synovi, jenž celou rodinu (a posléze město a snad i svět?) naučí vážit si života...

Problém nastává tehdy, když začneme o filmu uvažovat jako o celku. Proč dělají postavy, co dělají? Proč cítí, co cítí?
Nejdřív nemáme šanci pochopit, proč jsou všichni (ale opravdu všichni!) tak hrozně nešťastní. Není nám jasné, proč Mishima tak hrozně moc odmítá, aby se jeho syn smál. Jistě, má to být metafora/alegorie/podobenství a vztahuje se to k dnešnímu vztahu rodičů a dětí. Jenže to vysvětluje pouze motivy filmařů, ne postav!
A když se smíříme s tím, že ve zdejším světě jsou lidé nešťastní prostě proto, že jsou nešťastní, tak se najednou karta obrátí a všichni si začnou života užívat a pařit, co je den dlouhý. A my nechápeme, proč hrdinové tentokrát upřednostňují palačinky před kyanidem.
Vzhledem k tomu, že tento film rozhodně není určen pro děti, pak úplně odpadá vymlouvání se na shovívavost ohledně animovaného žánru.

Nejvíc pak překvapí, že Obchod pro sebevrahy není dílem přičinlivého debutanta, ale skutečného matadora Patrice Leconta, který aktivně točí už od konce šedesátých let!
Trestuhodně odbyté vyprávění, vývoj postav a okatá, nucená snaha o přesah proto působí ještě o pár řádů "skandálněji".
Mrzí to tím spíš, že si Leconte dovoluje mnohem více, než kolik si jindy dovolují filmaři, kteří se pohybují na hraně mainstreamu. V jednotlivých scénách sledujeme nejednou věci za hranou korektnosti. Například Mishimovy děti, jež chodí kontrolovat zákazníky, jestli se jim sebevražda podařila, aby si je mohli odškrtnout a nepočítat s reklamací.
Jako příběh o nalezení štěstí ale nemůžeme mluvit o úspěchu v žádném slova smyslu.

Když s tím budete počítat a připravíte se "pouze" na sled příjemných scének, zřejmě nemusíte být nutně zklamaní, ale Obchod pro sebevrahy skutečně měl potenciál na plnohodnotný, funkční a naléhavý příběh o stavu naší doby. Ve stávajícím stavu ale (podobně jako třeba Hunger Games) připomíná někoho, kdo se moc snaží "módně" poukázat na nešvary společnosti, ale spíš než promyšlenou kritiku nabízí jen kopání na všechny strany a uvažování v obřích a celkové vyznění znehodnocujících zkratkách.
Trochu paradoxně tak snímek spíš vlastní vyznění podrývá. Konečný happy end (nehrajme si na spoilery - mainstreamové animáky prostě končí dobře) je tak nevysvětlený a nevypointovaný, že jsem neustále čekal nějaký sofistikovaný obrat, kdy se například ukáže, že se celá rodina otrávila výpary a teď má halucinace.
Jak máme totiž věřit poučení "užívejte si svého života a svých blízkých", když nejde možnost najití štěstí uvěřit ani postavám?