GOLDIE FILM

Vítejte v prvním dílu naší nové sekce. Jakým filmem její začátek "odbudeme"? Jaký skvost kinematografie ji bude reprezentovat poprvé? Inu... ten oficiálně nejzářivější...

Občan Kane se stal jedním z filmů, které skokově předchází jejich pověst. Zdobí každý seriózní žebříček, slavní si ho rádi dávají do osobního topu a alespoň jednou se na něj prý musí podívat každý, kdo to s kinematografií myslí vážně. Kane znamená pro celuloid co Bible pro papír, maturita pro studenta a Karel Gott pro českou pop music. Tyto věci existují, jsou důležité, dost možná je nemáte rádi, ale musíte s nimi počítat, protože se jich prostě nezbavíte. Vystupuje proto tak trochu jako nabubřelý, arogantní titán, jemuž se musíte podrobit, jinak vás rozdrtí. Jeho extrémně kladná pověst mu tím rozhodně především škodí, zvlášť v našich krajích, kde tak rádi opovrhujeme oficiální kvalitou. Čím si ale zaslouží titul "výstavní skříně kinematografie" a "nejlepšího filmu všech dob", podle nejednoho prestižního magazínu patřícího právě jemu? A musíte ho skutečně vidět? Přeháněl François Truffaut, když tvrdil, že vše, co ve světě filmu po roce 1940 vzniklo, jen variuje Občana Kanea?

Odpověď na obě hlavní se zdá nevyhnutelná. Ano, Kanea skutečně vidět musíte, pokud se chcete považovat za filmového "znalce". A to jednoduše proto, že je to doopravdy jedním z nejpřelomovějších a nejdůležitějších filmů všech dob, pokud tedy ne tím rovnou nejpřelomovějším a nejdůležitějším. Jeho příchod byl značný zlom, světem doceněný až po letech a dohnaný po desetiletích. Opět ale platí - bohužel pro Kanea. Stejně jako na žádný film, ani na něj se nesmíte dívat z donucení, protože vám to diktují filmoví kritici, nebo protože "to už chcete mít za sebou". Ani na Kanea se nesmíte dívat s nadměrnými očekáváními. Stejně jako každý film ho musíte v první řadě chtít vidět a stejně jako každý film i Kane vás může zklamat. Přestože se tak pravděpodobně nestane.

Ne, Kane se vám líbit nemusí, protože vám to radí učebnice. Nemusí, ale dost možná bude. Orson Welles totiž v roce 1941 dokázal natočit tak neuvěřitelně nadčasový opus, že se jeho filmařským technikám někteří dodnes jen přiblížili. Hra se světly a stíny, kamerové experimenty (v Občanu Kaneovi byste napočítali srovnatelný počet trikových záběrů jako v prvních Star Wars - jen si jich povětšinou nemáte šanci všimnout), kompozice, střih, make-up, celé několikaminutové úseky točené na jediný záběr a v neposlední řadě odvážná perspektiva vyprávění. To vše je převratné, nebo alespoň převratně využité.
Není se čemu divit. Orson byl již ve svých dvaceti letech, kdy inscenoval divadelní hry, považován za génia, takže na svůj filmový debut získal štědrý rozpočet i volnou ruku. Poprvé a naposledy ve své kariéře. Pokud totiž Orson něco dělal, dělal to vždy podle svého. Proti veškerým konvencím a pravidlům. Proto ho Občan Kane přišel draho.
Můžeme být ale rádi, že se nebál pálit mosty. Martin Scorsese říká, a já musím citovat: "Ne každá scéna, ale každá vteřina obsahuje myšlenku. A ta hromada nápadů vás obklopí a vtáhne."
Je skutečně nedocenitelné, co Welles ve svých pětadvaceti letech dokázal v době převážně statických kamer a lineárních příběhů napsat, zrežírovat a zahrát způsobem, že i Steven Spielberg dnes chválí, až se u toho zakoktává. Nikdo z nás se mu nemůže divit. Kane dokáže vzbudit obdiv a umí si svůj titul obhájit se sebejistým přehledem.
Ne že by byl Welles prvním experimentátorem s vyprávěním nebo obrazem (s obrazem mu zásadně pomohl kameraman Gregg Toland), ale na rozdíl od ostatních se nepokoušel objevovat postupně - místo toho udělal, možná v mladické zbrklosti, možná v přehnané sebedůvěře, čáru za vším starým nebo snad konvenčním a Kanea sestavil jen z nových myšlenek a právě objevovaných postupů.

A o čem že to ten klenot vlastně vypráví? O tom nejepičtějším dobrodružství. O člověku. Spolu s několika senzacechtivými novináři pátráme po významu posledního slova výstředního milionáře, jenž měl v životě peníze, slávu, moc, ale stejně si před smrtí vzpomněl jen na jediné. Na Poupě. S pomocí flashbackových vyprávění několika postav, do jejichž života Kane zasáhl, postupně sledujeme části jeho příběhu od raného dětství až do konce života. Od pětadvaceti do sedmdesáti let ho přitom ztvárňuje sám Orson Welles, jenž se obdivuhodným způsobem vžívá do každé životní fáze své postavy a předvádí jeden z nejfenomenálnějších hereckých výkonů. I díky tomuto výkonu zůstává tak velkolepý a filosofický příběh, zabývající se mezilidskými vztahy, ztrátou iluzí, dokonce i smyslem života, zároveň emočně vypjatým a blízkým divákovi.
Obvykle si filmy experimentující s vizuálem a vyprávěním budují vůči publiku odstup, což by o Kaneovi mělo platit dvojnásob. V jeho době tomu tak bylo, dnes to ale platí přesně naopak. K postavě amorálního milionáře nakonec cítíme soucit, nenávist, respekt, ale určitě nám není lhostejná.
Závěrečná tečka s "vysvětlením" onoho výkřiku Poupě, která nám nám zodpoví základní otázku "co je Poupě", ale zároveň potvrdí vyřčený názor, že "jedním slovem nejde obsáhnout celý život, je pak nepopsatelným filmovým zážitkem, který se prostě musí zažít.

Welles si hraje s divákem stejně drze jako během vysílání Války světů, kterou o několik let dříve vyděsil celou Ameriku. Jako první vidíme Kaneovu smrt. Potom spustí několikaminutový dokument připomínající staré filmové týdeníky, kdy fanatický hlas shrne v datech Kaneův život. Pak se na obrazovce rozzáří nápis The End a víme vlastně vše. Zdánlivě.
Následně se ocitáme v setmělém kinosálu a ze záměrně sterilní a statické podívané se najednou stává živelná hra flashbacků a dialogů. Vizuál dá divákovi ihned facku v podobě silně dynamické porady - okamžitě je jasné, že před sebou máme výjimečné dílo. Postupně začínáme poznávat charakter Kanea, měnící se jak s postupem času, tak s ohledem vůči postavě, která o něm zrovna vypráví - Welles tedy jako jeden z prvních filmařů objevuje "nespolehlivého vypravěče". Zatímco pro kolegu Bernsteina hrdina ztělesňuje převážně obchodníka, pro některou z jeho lásek zůstává důležitá jeho osobnost.
Z toho vyplývá, že pravou povahu hlavního hrdiny nikdy nepoznáme. Nevidíme mu do hlavy a nesledujeme svět jeho očima - máme k dispozici jen střípky jeho života, které musíme poskládat do vlastního celkového obrazu (ne náhodou se symbolem filmu stal krom poupěte i dílek puzzle). Tím Welles zachovává odstup a reálný pocit z Kanea. Jako by nešlo o filmovou postavu, ale skutečného člověka, na něhož si musíme utvořit názor. Ten však nemůže být nějak komplexní a celistvý, ale naopak neustále otevřený novým možnostem přístupu k němu.

Nemůžeme se divit, že si Kane své ovace vydobyl až časem a doba ho nepřijala zdaleka tak, jak by si zasloužil. Byl zkrátka napřed. Zásadní roli však sehrál i excentrický milionář William Randolph Hearst prakticky "vlastnící" Hollywood. Ten se (ve skutečnosti oprávněně) v Kaneovi poznal a rozjel proti tomuto snímku tvrdou kampaň. V jejím důsledku byl natočený materiál málem zničen ještě před uvedením do kin, což milionáři nakonec nevyšlo. Tak alespoň ve své soustavě médií výsledné dílo ignoroval, což bylo vlastně ještě horší, než kdyby ho cupoval na kousky, protože tak by se alespoň dostal do povědomí.
Nepřijetí (možná přímo odmítnutí) Občana Kanea tak či onak není chybou diváků - ti nebyli na tak pokrokový film připraveni - je ale jednou z největších křivd kritiků, kteří mají vždy "povinnost" vypichovat i nevýdělečné a nepopulární filmy. Zatímco tedy po právu uraženého starce Hearsta i dav po generace ovlivňovaný jeho názory můžeme chápat, akademiky, kteří Kanea odsoudili, jistě ne.
Tato chyba byla napravena až tehdy, když kinematografie dospěla a pohlédla Občanu Kaneovi zpříma do tváře, čili o dlouhá desetiletí později, než by bylo příhodné. Navíc v době, kdy už byla kariéra Orsona Wellese studii, která ho od premiéry nenáviděla, nenapravitelně poškozena. Jeho druhý projekt, Skvělí Ambersonové, mu byl odebrán uprostřed produkce a na své další filmy musel vydělávat štěky v nejpodřadnějších filmech a reklamách. Není divu, že Welles, jehož psycholog prohlásil za génia již ve třech letech a celý život slyšel jen chválu a superlativy, propadl časem alkoholu a silné obezitě.

Ani dnes, v době, kdy je moderní vše "obecně kvalitní" odsuzovat a ohrnovat nad tím nos, nedokáže Kanea nikdo trvale sesadit. S Kmotrem se přetahuje o místo na úplném výsluní i s tou nevýhodou, že vznikl takřka dvakrát tak dávno.
Čas mu ale neubral. Naopak, až ten ho prověřil a znovuobjevil, protože jeho jméno se po téměř zapomenutí objevilo až na začátku šedesátých let, kdy diváky šokovalo, že dvacet let starý film působí technicky stále ještě vyspěleji než nejlepší tehdejší kousky.
Právě tato nezpochybnitelná nadčasovost z něj dělá navždy aktuální snímek.
Jeho příběh se ukázal jako nestárnoucí, jeho poselství nesmrtelné a způsob vyprávění stále poutavý. Audiovizuální stránka nepřestala být úchvatná a nápaditá i podle dnešních měřítek.
Těch nej. lze vyjmenovat skutečně hodně, ale jsou zasloužená. Na plné docenění Kanea jsou potřeba jisté filmové znalosti a divácký postřeh, nicméně jeho velikost dýchne na většinu diváků, kteří mají rádi kvalitu a nenechají se (třeba i podvědomě) znechutit medializací, jež Kanea roky zatracovala jen proto, aby ho poté vynesla do nebes.