RECENZE FILMU

Každý druhý filmový recenzent přirovnává v zápalu nápaditosti Nymf()manku k předčasně přerušenému sexu. Trefnější zkratka se ale hledá těžko, tak se k nim přidávám. Profesionální provokatér, nacistický židovský Dán Lars von Trier totiž nechal producenty svůj pětihodinový erotický opus přestříhat na dva dvouhodinové pahýly, jež nyní v naštěstí poměrně krátkém časovém rozmezí vysílá do světa se slibem, že tu ztracenou hodinu dodá někdy později. Hodnotit první pahýl není moc užitečné, protože mu chybí byť dílčí zakončení. Kam až zamíří dějové oblouky, můžeme jen odhadovat.

Ano, snímek se dělí na kapitoly, což na první pohled vyvolává dojem, že rozpůlení by nemuselo být tak bolestné. Jenže chyba lávky - kapitoly popisující sexuální vývoj mladé dívky, vyprávěné ztlučenou nymfomankou Joe postaršímu intelektuálovi, se totiž prolínají a mísí, tudíž ulehčení měsíční pomlky nečekejte.
Vůbec vše je v Nymf()mance jiné, než se zdálo podle vynikající reklamní kampaně. Ta vyhrocena na myslitelné maximum vytvořila o filmu povědomí, jaké s výsledným produktem nemá mnoho co do činění. Například slavný set čtrnácti plakátů s orgasmus předstírajícími celebritami - valná většina zúčastněných se ve filmu vůbec nedostane do situace, kdy by si měla sundat oděv, natož se s někým milovat.

Nakonec se Nymf()manka zdá být nejméně kontroverzním, nejméně vyhraněným a nejméně nestravitelným filmem Larse von Triera. V kontrastu s očekáváními je až drzé, že něco tak velmi "soft" před nás tvůrci předkládají po tak uječené a arogantní předehře. Zase se nabízejí sexuální paralely, ale pojďme raději dál.

U von Triera je vše jako vždy jen součástí velké provokace a já se na něj za to nedokážu zlobit. Vlastně mě baví představa, že do kina vyrazí lidé na erotické orgie a nakonec dostanou dvě hodiny dialogů o sexu, které jsou sice otevřené, ale v žádném případě ne šokující. Stejně jako těch pár explicitnějších scén, nevymykajících se v nejmenším festivalovému standardu. Takový Život Adéle byl někde jinde.

Záměrně se vyhýbám hodnocení celku a klasickému recenzování, to zkrátka nejde, protože první díl Nymf()manky celek není. Bůh ví, jestli vůbec bude zážitek kompletní po zhlédnutí druhého dílu. Vzhledem ke zvěstem o chystané, tentokrát opravdu necenzurované verzi budeme možná dál čekat na to, kdy nám von Trier dovolí si konečně na jeho dílo udělat názor.
Tohle bezohledné zacházení s divákem je drzé na takové úrovni, že se proti němu ohrazují i mnozí z těch, kteří jindy naopak podobné hrátky s publikem vyhledávají.

Dobře. Už víme, jaká Nymf()manka není. A co jí tedy vystihuje? Pro von Triera ne neobvyklý mix výrazných a nezvykle doslovných metafor, bizarně černého humoru a smyslu pro vyumělkované exhibice na hraně kýče. Pár dobře vypointovaných odvážnějších scén, pár překvapení.

Výsledek se mi sice, jak už jsem zmiňoval, zdál z von Trierovy tvorby nejméně výrazný, to však nemění mnoho na výraznosti filmu v kontextu běžné produkce. Hysterická etuda s Umou Thurman mě pobavila víc než většina komedií poslední doby a herecký duet Charlotte Gainsbourg se Stellanem Skarsgardem rozhodně upoutá pozornost (ač gradovat teprve bude).
Snaživý, ale stále ne moc zajímavý je i Shia LaBeof, tahle charakteristika se však skvěle hodí i k jeho postavě, tak proč ne. Mladá Joe v podání Stacy Martin pak má nepochybný šmrnc.

A tady bych Nymf()manku raději opustil. Hodnotit jednu polovinu soft verze artového filmu zavání bojem s větrnými mlýny. Můžu jen říct, že mou pozornost si Lars získal, ačkoliv nečekám, že po zkonzumování celku budu nutně nadšený jako třeba z Melancholie nebo (po konečném přehodnocení) i Antikrista.
Atmosféričnosti prvního a vrstevnatosti druhého Nymf()manka pravděpodobně nedosáhne a zůstane především drzým vyfuckováním diváků, se kterými si von Trier zahrál další ze svých her.
Sice se zdá, že už se nesměje s námi, ale přímo nám za naši naivitu a ochotu nechat se jím manipulovat a ovládat, ale nevím, kdo jiný tohle na poli kinematografie umí. A mě to baví, i když se cítím tak trochu za hlupáka.