Jan Beďura: Vždyť se podívej kolem sebe. Ty oči, vole, ty prsa, jo, jak maj, ten pohled, jo v těch očích, prostě ta soulož, která by tak ráda byla proběhnutá.
Pavel Velička: A tak proč... proč ji nenecháš proběhnout?
Jan Beďura: Já se jdu vychcat, jo? Hele, kdyby ti tu bylo nějak smutno, tak vydrž.

Olinčina matka: Vzala sis chleba k těm řízkům?
Olinka Šimáková: Jo.
Olinčina matka: Olinko... ty mi lžeš.
Olinka Šimáková: Nelžu.
Olinčina matka: Olinko, ty, jsi to snědla bez chleba.
Olinka Šimáková: Ne.
Olinčina matka: To se nesmí a ani to není zdravé. Ne, ne, ne.

Jan Beďura: Tady nejde o soulož, jde o lásku, rozumíš. Já třeba hrozně toužím po lásce, jo? A proto bych pořád souložil.

Jan Beďura: Ty vole, někdy mám fakt palčivý období... Teďka. Co se týká těch ženskejch, ty vole, fakt. Ty vole. Fakt palčivý období, vole.
Pavel Velička: Jak palčivý?
Jan Beďura: Ty vole, že bych se jich dotýkal, ty vole, mačkal, ty vole, dlachnil,vole, nořil se, ty vole.
Pavel Velička: Co, to je dobrý, ne?
Jan Beďura: No, to jo, ale se to neděje.

Stanislav Pichlík: S... s kolika ženama jsi teda vlastně spal?
Jaroslav Pichlík: Tak spal... No hodně. To je těžký, jak to chceš spočítat? S kolika. To je vždycky problém, rozumíš. Určit, co ještě je a... Kolik, kolik? Ty vole... Takhle zpětně, když to odhaduj, řádově aspoň... nejmíň takových 10. A to je málo ještě, hodně málo.
Stanislav Pichlík: Ty si to nepamatuješ?
Jaroslav Pichlík: Ty vole, to jsou kolikrát takový úplný úlety.
Stanislav Pichlík: Jardo, ty jsi kabrňák. Ty jsi kabrňák.

(Aby se Richard vzrušil, chce, aby ho Jarka bila a nadávala mu.)
Jaroslava Pleváková: Hajzle. Ty svině.Ty... Ty, Ríšo, mně to přijde nějaký divný.
Richard Klech: Miláčku, já tě miluju, ale už to nepřerušuj, jo?
Jaroslava Pleváková: Jo. Svině. Svině. Svině. Svině.Ty...
Richard Klech: To je hovno, tohle to. To je na hovno. Jaruno, skoč pro trubku od vysavače, jo?

Stanislav Pichlík: Dobrý, dobrý den. Já jsem Standa. Stanislav Pichlík, já jsem. Mů..můžu počítat s tím, že jsme přátelé?

Olinka Šimáková: Stando, dotýkej se mě. Dotýkej se mě, Stando.

Jaroslav Pichlík: Bojíš se?
Stanislav Pichlík: Ne!
Jaroslav Pichlík: To je normální, že se bojíš. Rozumíš, přirozený.
Stanislav Pichlík: Já se nebojím!
Jaroslav Pichlík: Ale kdokoli se může bát. Já jsem se taky poprvý bál.
Stanislav Pichlík: No ale já se nebojím.
Jaroslav Pichlík: Já se bojím v podstatě doteď. Úplně až zimnici jsem měl. Poprvý.
Stanislav Pichlík: Hm... Tak ne. Já se nebojím.
Jaroslav Pichlík: Nejhorší, když jsme se svlíkli. Do naha. Oba dva. No. Jsem najednou začal jektat zubama. Až z břicha to šlo.
Stanislav Pichlík: Z... z břicha?
Jaroslav Pichlík: No, z břicha.
Stanislav Pichlík: Mně je zle.
Jaroslav Pichlík: Co?
Stanislav Pichlík: Jardo, mě je hrozně špatně.