RECENZE FILMU

Bratry Coeny už od dob Farga provází aura kultovních tvůrců. Do jejich filmů se tlačí herci nejznámějších jmen a navíc kamarádí s hodně vlivnou hollywoodskou postavičkou, Georgem Clooneym. Když navíc bratrská dvojice ohlásí nějaký projekt, dopředu se jim rezervují místa v nominacích na prestižní filmové trofeje. Pokud máte jejich filmografii nakoukanou, jistě byste mi mohli potvrdit, že i jejich největší řezničiny provází černohubý, svérázný a snadno identifikovatelný druh humoru. V nejnovějším projektu, Tahle země není pro starý, se od této „trademarkové stylizace“ Coeni naprosto distancovali. Minimálně já to tak vnímám.

On je taky zatracený rozdíl, když (pouze názorný příklad) po plátně ve Fargu běhal s přostřeleným obličejem Steve Buscemi, a když si Javier Bardem, který to myslí smrtelně vážně, operuje vlastní nohu. Už románová předloha držitele

Pulitzerovy ceny Cormana McCarthyho by měla být spíše drsnou a syrovou aktualizací „westernu“ než laškovné hraní si na „Pivrncova“ jatka. Možná bude dobré podotknout, že se Coeni mnohdy drželi předlohy velice věrně.

Příběh na první pohled není nijak složitý. Muž s velice krkolomným jménem Llewelyn Moss (Josh Brolin) jednoho slunného dne narazí v poušti na místo, kde se odehrál neuvěřitelný masakr mezi drogovými překupníky. Najde velmi potěšující finanční injekci s dvoumilionovou náplní a i když mu je ve skrytu duše jasné, jaký z toho bude prů*er, peníze si nechá. Na stopu se mu vydá bezcitný nájemný zabiják s dalším velmi krkolomným jménem Anton Chigurh (Javier Bardem) a hodně úchylným kodexem, který rozhoduje o životech jeho obětí hodem mince. K vykonávání své profese má navíc při ruce vskutku netradiční arzenál. Aby hra na kočku a na myš nebyla příliš jednostranou záležitostí ve prospěch trénovaného zabijáka, je hlavní hrdina Moss pro změnu vietnamský veterán (a věřil bych i tomu, že sloužil pod Rambem, kdyby to řekl).

Oproti knize je ve filmu velmi zkrácená pasáž o šerifu Tomovi, který by nejspíš měl sloužit jako spojovací článek v příběhu, popřípadě ho rozvíjet do nezřetelnějších dimenzí, které odhalí jen pozornější divák. Já nic takového neodhalil a Tommy Lee Jones hrající stárnoucího šerifa mi patřičně využitý přišel jen ve výborném prologu a o poznání zbytečnějším epilogu. Ještě daleko zbytečněji se v půlce příběhu objeví postava s obličejem Woody Harrelsona, která má za účel pouze potvrdit divákovi to, co už mu je o zabijákovi dávno jasné.

Těžko teď uvažovat o tom, co by se s filmem stalo, kdyby z něj zůstala pouze dějová linie honu na lišku. Tahle země není pro starý má i se všemi dějovými odbočkami něco málo přes dvě hodiny a je vyprávěná stašně unylým způsobem. Po druhém podívání už jsem tempo celkem ocenil, ale poprvé mi to přišlo velice těžkopádné a natahované. Tím se vracím na začátek tohoto odstavce. Filmové sekvence, kdy si to „Rambo“ Brolin a „Superman“ Bardem rozdávají na ostří nože nebo se jejich sledováním předznamenává něco velkého, jsou hodně výrazné a hodně atmosférické. Bardem v nich vždy působí jako chladně kalkulující profesionál, kterého z rovnováhy nevykolejí vůbec, ale vůbec nic. Naopak Brolinova postava je daleko těžkopádnější a přesně taková, jak ji ve střípcích Coeni představili.

Za vedení těchto dvou postav mají Coeni velké plus. Obzvláště Javieru Bardemovi nejspíš prošlapali cestičku na oscarové pódium. Ale musím říct, že i když rozhodně nechci zdiskreditovat jeho herecký výkon, protože to co měl ve scénáři, převedl do reálné podoby výborně, je na jeho postavě jasně viditelné, že potřebuje daleko méně hereckého výraziva než jeho protějšek. To Brolinova postava byla rovněž velmi dobře napsaná a výborně zahraná.Přesto mi přijde, že právě Brolinův zjev totálního „macho“ borce trochu degraduje to, čím film mohl být a není. Nebo ještě lépe, Brolin mi do své role pasoval, ale abych si to celé lépe užil, musela by být komplet jeho postava degradována z „Ramba“ na (teď se mi těžko hledá postava mezi klasickým čendou, kterého sundá první náboj a bijcem Johnem Matrixem z Komanda) obyčejného vojáka z „třetí cenový“, který se hned nesesype, ale ani není X-man. Jenže ono tomu tak samozřejmě není a zvrat, někde ve třech čtvrtinách, který je dobře připraven, mi prostě připadá úplně nechutně v opozici s tím, co Coeni do té doby servírovali. Ve stylu koncipovaném tak, že vidět je úplně všechno, se obrat o 180 stupňů stravuje dost špatně, zvlášť když není uvěřitelný ani v souladu s rozdělením sil jednotlivých postav.

Z filmařského hlediska se u bratří Coenů asi nedá očekávat nějaké selhání. Obrazová kompozice, zvlášť v úvodní „pouštní“ sekvenci, je nádherná. Rozlehlým exteriérům hodně dopřává pomalý styl vyprávění a až do závěru filmu se vždy najde nějaký záběr, který vyčnívá. Nad čím jsem se pozastavil, bylo to, jak výtečně budovali Coeni jiskřivou atmosféru bez pomoci hudebního podkladu. Kdybych dopředu věděl, že bude co do hudebního doprovodu film „na suchu“, tak bych se výsledku asi bál. Nicméně tenhle aspekt finální verzi filmu zdaleka neublížil.

V mém osobním coením žebříčku se tenhle film příliš vysoko nevyšplhá a ohlasy především ze Severní Ameriky, které film provázejí, vůbec nechápu. Netvrdím, že snímek nemá své kvality, a je mi jasné, že si najde i početnou diváckou základnu. Přesto mi nepřipadá jako klasický film oscarových parametrů a už vůbec si nezaslouží přízviska jako kultovní nebo nejlepší film roku. Tenhle „návrat ke kořenům“ je pro mě pouze nafouknutá bublina, díky které začínám být skeptický vůči budoucím projektům této slavné dvojice. Záměrně nepoužiji slovo „vyčerpaní“, ale unavení Coeni jistě budou. Sedmdesátka, kterou ode mě dostanou, je hodně vratká.