GOLDIE FILM

Dnešní příspěvek v sekci goldies bude věnován francouzské kinematografii a Francii, zemi s bohatou filmařskou tradicí, která světovému filmu dala mimo jiné zvučná jména režisérů, herců a jiných tvůrců, ale i teoretiků, již přicházeli s novými teoretickými koncepty. Bezpochyby zde rovněž existují významná francouzská díla, bez nichž už si filmovou historii nedokážeme představit. A kromě všeho tu máme ještě něco. Francouzskou novou vlnu. Období sice krátké, zato nesmírně obohacující a inspirující, období, které vneslo do kinematografie svěží vítr a zanechalo v ní nesmazatelnou stopu.

Francouzská nová vlna, to jsou jména jako Astruc, Demy, Godard, Chabrol, Malle, Rivette, Robbe-Grillet, Rohmer, Tati či Truffaut. Vedle nich existoval ještě Levý břeh (např. Resnais, Rozier, Vardová). Tvůrci se od sebe lišili názory i způsobem snímání. Stoupenci nové vlny byli draví, moderní, dlouhý výčet jejich filmů často zdánlivě popíral jeden z cílů – točit umělecký film. (Je otázkou, zda kvantita automaticky snižuje kvalitu. Podle mě to zmínění režiséři často popřeli.) Levý břeh sice okupovali filmaři rovněž moderní, avšak ne tak draví, navíc se často snažili film spojit s jinými druhy umění, převážně s literaturou. Nová vlna se koncentrovala okolo časopisu Cahiers du cinéma, jehož významným představitelem byl teoretik André Bazin.

Po obšírném úvodu, který je ale podle mého mínění potřeba, se konečně dostávám k jádru věci. Dnes se budu věnovat François Truffautovi, který je vedle svého kolegy a často zároveň soupeře Jeana-Luca Godarda považován za stěžejní osobnost daného směru, pokud by se tak francouzská nová vlna dala nazvat. Konkrétně se zaměřím na jeho celovečerní debut Nikdo mne nemá rád. Ten odstartoval kariéru muže, jenž celý svůj život zasvětil filmu. Kromě toho nesl typické atributy režisérů nové vlny – byli to mladí tvůrci narození v Paříži okolo roku 1930. Jeho řádka snímků s charakteristickým rukopisem je dlouhá, kariéru slibného režiséra bohužel v poměrně mladém věku ukončila smrt.

Nikdo mne nemá rád nese autobiografické prvky. Děj se točí okolo mladého Antoine Doinela, jenž rovněž, stejně jako režisér, pochází z nuzných poměrů. Režisérovo alter ego se musí potýkat se stejně nevydařeným dětstvím. Truffaut navíc zastával názor, že režisér má zfilmovat jen ty náměty, které souzní s jeho vlastní prožitou zkušeností. A kromě toho se zde objevují i jiná typická témata Truffauta – láska, smrt, vztahy.

Antoine Doinel žije s rodiči ve skrovném pařížském bytě. Postupem času se díky nepochopení ze strany rodičů změní. Antoine je mladý a citlivý chlapec, jenž by potřeboval, jako asi každý v tomto věku, nad sebou pevnou ruku, ale zároveň ochranu, pocit bezpečí a hlavně lásku. Té se mu nedostává, například matku zajímá více její milenec než syn, jeho nevlastní otec je slaboch, z něhož si jen těžko může vzít příklad. Antoine se obrací k Balzacovi (toho velice obdivoval i sám režisér), ovšem ve svém životě se plácá, nikdo z dospělých mu není schopen pomoci, ukázat mu tu správnou cestu, takže Antoine pod vlivem okolností začíná chodit za školu, potloukat se po Paříži a krást.

Truffautův film působí jako obžaloba dospělých, obžaloba celé společnosti. Ti všichni, školní instituce, učitelé, ale hlavně rodiče, selhali. Antoine se pohybuje v bludném kruhu a nenachází cestu ven, navíc nedůvěřuje autoritám. Chlapcova psychika je den po dni nahlodávána, nikdo se nepokouší zjistit příčinu jeho počínání, místo toho ho akorát stíhají přísnějšími tresty.

(Spoiler) Stěžejní je v tomto filmu poslední scéna. Antoine prchá z ústavu, kam ho dospělí nechali zavřít. Utíká k moři, což bylo vždy jeho snem. Když se dostává až k samotnému břehu, otočí se směrem do kamery, ta zoomuje a pak se zastaví. Antoine výmluvně hledí divákovi přímo do očí. Dlouhá scéna, natočená beze slov, ale především onen stop-záběr, který se stal asi nejslavnějším záběrem tohoto druhu v rámci celé kinematografie, konotuje mnoho významů. Pokud si člověk chce zachovat svou svobodu, musí se nejprve podívat za sebe a uvědomit si, co všechno za sebou nechal. Scéna však také může představovat Antoinovo zoufalé volání o pomoc, jeho pocit úzkosti a existenciálního odcizení. (Konec spoileru)

Truffaut se ve snímku zaměřuje na městský způsob života, Paříž však nelíčí jako líbezné město s pozlátkem, naopak ji zobrazuje jako nevábnou a špinavou. Zajímavostí je, že tento film režisér věnoval samotnému teoretikovi Bazinovi, ale důležité jsou i odkazy k jiným filmařům. Zde se objevuje odkaz na Ingmara Bergmana a jeho film Léto s Monikou. Lehkost vyprávění kontrastuje s těžkostí a závažností příběhu, ovšem přese všechno se naštěstí nedočkáme sentimentu ani nepříjemného balastu. Osamělost hlavního hrdiny je prostě faktem. Co se týče stylu, Truffaut se držel postupů nové vlny – točil s neherci, točil němě a zvuky dodával až ve studiu, skvěle spolupracoval s kameramanem Henri Decaë, jehož rychlé nájezdy a střih souzní s vitalitou Antoina. A navíc se sám režisér ve filmu objevil v malé cameo roličce. Truffaut posléze vytvořil celou doinelovskou pentalogii, žádný z filmů už ale nedosáhl kvalit Nikdo mne nemá rád.