RECENZE FILMU

Nového nástupce Saw jsme vyhlíželi tak obezřetně, až nám dost možná ušlo, že se jím může stát série ještě starší než dobrodružství Jigsawa a jeho obětí. Nezvratný osud opakuje stejný mustr, jen mu samotný rozjezd trval o něco déle. Sympatická jednička je opět ždímána tak dlouho, že už ani nečekáme, že by ještě něco teklo. A proto jsme za každou kapku kvality vděční, jako by nám nedocházelo, že ještě před pár lety (nebo spíš díly) bychom ohrnovali nos.

Nezvratný osud 5 skutečně umí vytěžit z na první pohled smutného faktu, že už nic nečekáme. Již během docela slušné dvojky na nás křičela opotřebovanost námětu, krvavější už to být také nemohlo, takže vzhledem k tržbám byl nástup sterilních sequelů, jež neprovází nadšení ani napětí, ale pouze smířlivá konzumace, samozřejmostí, kterou odzíveme, ale vlastně už na ni ani nebudeme nadávat - ono to jinak nejde. Lidi v Hollywoodu prostě musejí nějak vydělat na chleba.
Ke štěstí pak vlastně stačí, když se u takového filmu nenudíme k smrti a nutná hodina a půl odsýpá rychleji, než kdybychom se například dívali do zdi. To se nedařilo trojce ani čtyřce, ale pětka skutečně nejde nazvat ztrátou času, což je pro ni v rámci možností vlastně nejlepší možný výsledek.

Dalšími důležitými prvky, které umějí tvůrci využít, jsou krom snížených očekávání i iluze, jež série dokáže vytvořit. První je iluze originality, kdy bizarní vraždy macgyverovského střihu vzbuzují dojem přítomnosti nových nápadů, ačkoliv vlastně jen do posledního písmenka naplňují standardní rámec "něco spadne, něco teče, zástrčka probíjí, svíčka hoří". Druhou iluzí je přítomnost tajemna, kdy absence normálního zabijáka vzbuzuje až mystický pocit, i když vlastně mimo scény, v nichž někdo umírá, chybí Nezvratným osudům jakákoliv atmosféra a gradace.
Série Nezvratný osud je totiž naprosto klasickou vyvražďovačkou, která má jednoduše štěstí na námět. Ten jí pak dovoluje hrát si alespoň se svým vyhaslým potenciálem. Celek prostě nefunguje, hrdinové nás nezajímají, ale jednotlivé "výstupy", které vnímáme stejně jako gagy v televizní show vyplňované spoustou vaty, mohou přese všechno upoutat pozornost.

Obzvláště dobře působí v tomhle ohledu hned první vražda gymnastky. "Logicky" by se mohlo zdát zbytečné, že je tak dlouho oddalováno nevyhnutelné, v reálu to ale skvěle funguje. Tato scéna není v rámci série originální, v rámci čehokoli výjimečně natočená ani překvapivá, přesto baví. Přitom smrt samotná trvá dvě vteřiny a krve v ní cáká vůbec nejméně minimálně v porovnání se zbytkem pětky. Ony vůbec krvavé scény samotné již nemají co nabídnout - pár střev, trocha krve - tím už přesyceného diváka nelze uspokojit. Nezvratný osud však může jako málokdo pracovat s jejich přítomností jako takovou. Pár falešných poplachů, opakování záběrů, vědomí nevyhnutelnosti. Postavy nemohou utéct, být varovány. Zatímco my vše sledujeme, ony nevědomky provozují každodenní činnosti, z nichž ale musí vzejít něco šťavnatého - tedy žádná výprava hloupých teenagerů do lesa, kde chodí do strašidelného lesa na houby. Stejnou hru se samotnou smrtí v každodenním světě si nemůže dovolit takřka žádná hororová série, kde postavy stojí proti nějakému nepříteli. Přes nevyhnutelnost vzniká další iluze, a to napětí. Přitom celou dobu víme, že ke smrti musí dojít.

Při využívání a navozování těchto iluzí je Nezvratný osud opět velmi povedený. Ztrácí ve chvílích, kdy se postavy začínají snažit něco aktivně dělat. Přibývá děje a hloupých řečí, což tu jen zdržuje. Smrt přestane být tak jistá, čímž se narušuje vzorec, padají očekávání a my už zase riskujeme, že ta otravná blondýnka vyvázne, až se dostáváme na úroveň průměrného slasheru. Dění ztratí svou atraktivitu - tedy brutální smrt nic netušících postav, které divák s voyersky dokonalým přehledem o situaci sleduje. Ukazuje se krátkozrakost všech iluzí Nezvratného osudu, který funguje v jednotlivých scénách, ale ve chvíli, kdy jde o odvyprávění příběhu a pointu, naprosto selhává. U pětky je to vidět tím spíš, že zajímavý motiv "zabij, nebo budeš zabit" byl využit jen částečně.