RECENZE FILMU

Jan Hřebejk je v současné době asi náš nejlepší dlouhodobější režisér, který svoje kvality dokazuje hlavně "režimovými" filmy jako Pelíšky, Musíme si pomáhat a Kawasakiho růže. Jakmile ale začne vyprávět příběhy z dneška, je to naprostá bída (u slova naprostá jsem zápasil s aktivací caps-locku). Nestyda, Medvídek, Kráska v nesnázích, to jsou, ehm, ne tak dobré pokusy. (Námitka, že Kawasaki se odehrává v přítomnosti, se zamítá.) Proč tomu tak je? Protože ve filmech z minulosti si troufá "přetáhnout" hranici všednosti a hlavně skvěle využívá retro styl, kdežto v těch z dneška se snaží být reálný, jak jen to jde. A sledovat výřez ze života toho, co si spolu se scénáristou Jarchovským představuje jako "normální lidi", je strašná nuda. A to čistě z principu.

Americké filmy to řeší tak, že se ani u příběhu za života "obyčejných lidí" nebojí rozehrát méně obyčejný příběh. Je to logické. Film musí mít děj, zvraty a pointu. Cesta kompromisu není ideální ale může fungovat. A to právě pan režisér Hřebejk nechápal, takže se křečovitě držel "reality" (nebo toho, co si pod ní představuje. A je teď jedno, jestli to odpovídá realitě bez uvozovek) natolik, že jsou ty filmy prostě "o ničem". Proto jsem velmi rád, že tohle je první jeho počin (z těch, co šly do kina, jiné jsem neviděl), který se odehrává dnes a skutečně má zápletku, má žánr a má děj, který se nebojí nabrat obrátky. A má jakýsi záměr. Přesněji: má záměr mít záměr a ony další věci kolem něj. Bohužel je to jediný klad, který jsem směrem k příběhu schopen napsat. Je ale sám o sobě pěkným příslibem, takže se ho sluší zmínit. Nestačí ale sám o sobě k pořízení kvalitního zážitku, protože, když se to vezme kolem a kolem, něco takového by mělo být samozřejmé.

Problém Nevinnosti tkví v tom, že se na konci rozpadne na chuchvalec motivů, které nijak nesouvisí s předešlým dějem. Ten se týká 80 % stopáže (ne)falešného* obvinění renomovaného doktora z obtěžování mladistvé. Tak nějak se to tedy řeší, nevadí ani, že jsou všichni navzájem příbuzní, včetně policistů a podezřelých. Přežít se dá i fakt, že vyšetřování probíhá asi jako u dětí ve školce, které si hrají na detektivy. Dokonce bych přečkal i to, že tato většinová část filmu se drží nejklišoidnějšího formátu, který propral snad už každý kriminální seriál. Hlavně proto, že děj zachraňují postavy chovající se tak, jak by se možná chovali normální (i když někdy dost hloupí) lidé. Bohužel pak najednou tato linie končí a nastoupí Aňa Geislervá s deseti/patnáctiminutovým monologem, ve kterém řekne věci daleko zásadnější než všechny dosavadní zvraty. Tyto věci nešlo sledovat, odvodit je ani vytušit do jen zlomkové míry. Nám dojde, že vše, čemu jsme byli doposud svědky, je jen bezvýznamný dílek skládanky, který mohl být taky vyřčen jen tak mezi řečí. Kdyby v onom proslovu řekla "tos byl tenkrát souzen za obtěžování a (ne)byls* osvobozen," stačilo by to. Svojí důležitostí v celkovém příběhu si totiž ona epizoda rozhodně nezaslouží víc místa a naopak věci, které by pro zamýšlené vyznění byly zásadní, najednou napadají jedna přes druhou, aniž by měly minimální šanci zapůsobit.

Je to skutečně až tak špatné a nevím, co se honilo scénáristovi při psaní hlavou. Poslední dobou, když jsem starší a snad rozumnější, se vždy, když se mi na filmu něco nelíbí, snažím hledat záměr autorů, proč onu věc udělali zrovna tak. Tady se mi ale při pátrání po motivech zavařuje mozek. Nevím, proč je v příběhu o lásce důležité zrovna ono vyšetřování (v porovnání s jinými zmíněnými problémy), ale stejně tak mi není jasné, proč je pro případný kriminální film důležitá ona dvacetiminutová nástavba. Pocit toho, že scénář "není schopen myšlenku udržet, ale ani opustit," je maximální.
Co je pak platné, že je Hřebejk skutečně skvělý řemeslník, že jeho filmy, když chce, vypadají dobře a je vidět, že by dokázal vyvolat potřebnou náladu. Ostatně nejednou se mu to podařilo. Pak ale najednou přijde takovýhle nedomyšlený "produkt", který skutečně nefunguje na žádné své úrovni naplno. A já jen tápu, proč se to děje. Proč se plýtvá těmi tentokrát uvěřitelnými postavami, které mají charakter a herci, kteří je dobře hrají (krom známých jmen především představitelka oběti - Anna Linhartová). Proč se plácá páté přes deváté. Proč najednou někdo deset minut mluví o lásce, když k něčemu takovému film NAPROSTO nesměřoval.

Přitom, na rozdíl od Medvídka, Nestydy a podobných, tady TO bylo. TO něco, co by nás (nebo mě, když bych měl být konkrétní) mohlo zaujmout. Třeba kdyby byla podtržena kriminální zápletka a byly víc využity zavedené klišé, ve kterých se to stejně top... Nebo bylo nějak vyjasněno, k čemu má příběh směřovat... a co chce říct. Možné je, že stejně jako toho Hřebejk v oněch jmenovaných kouscích říkal málo, tady toho najednou chce říct moc. Nesourodý a nesmyslný mix by to ostatně vysvětloval. Ale to je jen jedno možné vysvětlení této skvěle natočené patlaniny. Mě každopádně mrzí, že po nedlouhé době se další režisér chopil přístupu, ve který jsem doufal, ale dopadlo to špatně. (Minule True Grit Coenovic rodinky.) Protože ale "tudy cesta vede" a je to přeci jen lepší, než ty nežánrové tragikoněco, nepůjdu do podprůměru.

*Funguje jako antispoiler, nehledat záměr.