RECENZE FILMU

Pokud má letošní oscarová sezóna nějakou záhadu, tak přítomnost snímku Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko v seznamu kandidátu na nejlepší film. Nenápadné drama o ne tak běžném klukovi pátrajícím po zámku, kam patří klíč jeho mrtvého otce, nikoho v Čechách nějak zvlášť nezajímalo ani při jméně Stephena Daldryho v kolonce režie, a na tom se zřejmě nic nezmění. Protože ale bývá naším zvykem představit všechny nominované již před ceremoniálem, přichází na řadu i tento velký otazník.

Thomas Horn hraje psychicky narušené dítě (nebo prvotřídního podivína, to nevíme jistě), které se musí vypořádat se smrtí opuchlého Toma Hankse, svého otce, jenž byl 11. září v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Předtím ale zadal synovi jednu z mnoha her - musí podle zadaných indícií vyřešit jakousi pseudozáhadu. Tomu jeho potomek naprosto propadne.
Pokud jsem to dobře pochopil, vymýšlel Hans tyto hry proto, aby pomohl synovi neschopnému navazovat normální kontakty žít alespoň trochu běžné dětství. Ve výsledku malý kluk běhá po Central Parku a vyzvídá mezi bezdomovci, což jde označit za Hanksův zásadní rodičovský fail. Ale to sem nepatří.
Klučina by měl být mimochodem nadprůměrně inteligentní, to se ale neprojevuje zvlášť zásadně.
Zatímco tedy malý narušený chlapeček běhá po New Yorku, aby navštívil všechny občany s příjmením Black, tedy našel, komu klíč patří, do hry vstupuje ještě jeho hluchoněmý dědeček (nepochopil jsem, jestli to má být spoiler, každopádně nám je to jasné od první vteřiny) a hlavně chlapcova matka Sandra Bullocková, která, na rozdíl od Toma Hankse, k synovi cestu nikdy nenašla.

Docela mišmaš a rozhodně ne realistické drama. Na něj je situace moc vyhrocená a charaktery moc narušené (nebo spíš moc narušených charakterů se tu náhodou potkává), takže děj plný podivných shod okolností jen těžko funguje přesvědčivě. Uznávaný režisér, u něhož jsme si ještě neujasnili, jestli je opravdový mistr (Hodiny), nebo prvoplánový rutinér (Billy Elliot) a pozér (Předčítač), nám to ale nijak neulehčuje.
Příběh ne nepodobný Scorseseho Hugovi (zdaleka nejen klíčem a zámkem) se pohybuje na hranici toho nejlacinějšího sentimentu, nejpodivínštějšího dramatu a nejzbytečnější agitky. Daldry ale nebalancuje zrovna šťastně a snad v každé scéně se nachází něco potenciálně iritujícího a přetaženého. Netvrdím, že každá scéna vás bude obtěžovat, ale že každá scéna má čím obtěžovat. Je to tak konstantní, až jsem uvažoval o tom, jestli nejde o nějaký autorský záměr. Myslím, že nejde.

Thomas Horn mě neskutečně lezl na nervy a působí jako obyčejný fracek, i když jeho postava má být fracek spíš neobyčejný. Tom Hanks moc dobře chápe, že už jsme si ho zaškatulkovali tak moc, že nemá smysl hrát, proto nejlepší herecký výkon nakonec odvede Sandra Bullocková. Opravdu. Což na druhou stranu musím ocenit, protože právě její postava dodá jinak velmi strojovému a nepřesvědčivému snímku alespoň ke konci trochu té lidskosti. John Goodman je užitečný jako hlášky jeho hluchoněmé postavy.
Celý film stojí na těchto čtyřech postavách, z nich matka a dědeček nemají rozměr a Tom Hanks se vyskytuje pouze ve flashbacích. Hornův hrdina se rovněž otevře minimálně a vlastně nevíme, co si o něm máme myslet. Ani si neujasníme, co je s jeho postavou špatně, natož abychom s ní mohli soucítit. Rozhodně nejde o dětského Forresta Gumpa, tedy sympatického prosťáčka s psychickou vadou, ale spíš o pravý opak, tedy přechytralého magora s občasnými záchvaty.

Jsou ale věci, které se Daldrymu povedly. Předně vkusné začlenění 11. září. Když se pokoušelo zúročit třeba v Nezapomeň na mě (takový ten nesmysl s Pattinsonem, který jste neviděli), bylo to směšné zneužití tragické události. Nebezpečně hlasitě ale ani na okamžik nepřipouští námitku "mohl zemřít jakkoli jinak", protože pro děj je například zásadní, že má Horn záznamník s otcovými vzkazy z doby útoku.
Jinak už těch pochval moc není. Předně zamrzí neexistující dějová linie. Klíč jako MacGuffin v tuto chvíli zoufale nestačí, hlavně během vyústění, kdy se ukáže, jak nezásadní celé pátrání bylo. Zároveň ale scénář nenaznačuje, čemu jinému se věnovat, dokud se to vyloženě nestane. I proto má snímek plný sentimentu tak nulový dopad na naše emoce. Škoda.