RECENZE FILMU

Giuseppe Tornatore je zvláštní filmař. Prakticky celý život točí filmy utopené v nostalgii, sumírující životní etapy a historické události, jak mají ve zvyku sedmdesátiletí umělci těsně před důchodem. Nepochybuji, že to jde od srdce a nemůže být řeč o laciné touze rozněžňovat. Podle mého odhadu skutečně zobrazuje svět, jak ho vidí. Že tím chvílemi umí být otravný, patří do jiné škatulky připomínek.

Nutno podotknout, že jeho melancholický zápal zvládá být na rozdíl od tuzemského normalizačního retra nakažlivý, protože italské vesničky přece jen skýtají oproti panelákům jisté kouzlo. Především se sluší připomenout Bio Ráj nebo Legendu o 1900, dva skutečně "krásné" filmy.
Asi s tím má co do činění i Ennio Morricone, jenž Tornatoremu pokaždé dodá nový soundtrack. Ke stáru už jde sice spíš o recyklaci pro něj typických melodií, ale čert to vem - chytnou za srdce.
Problém nastává, když neustále to samé opakuje i režisér a scenárista v jedné osobě. Tendence by pro to měl.
Nejvyšší nabídka naštěstí nenavazuje na Malénu nebo Baariu, tady už snad bylo řečeno opravdu vše. Vypráví o vztahu pořadatele aukcí a samotáře Virgila (Geoffrey Rush) s tajemnou Claire (Sylvia Hoeks), jež trpí agorafobií a není schopna komunikovat s lidmi z očí do očí. Zatímco znalec na umění ohodnocuje její majetek, ona se skrývá za tenkými zdmi a komunikuje s ním. V starobylém domě navíc Virgil nachází ne zrovna náhodně poházené součástky stovky let starého automatona, s jehož kompletací (a s radami ohledně dvoření se Claire) mu pomáhá mladý mechanik Robert (Jim Sturgess).

První polovinu nedává Nejlepší nabídka najevo, kam bude směřovat. Což se mi zdá jako zajímavější a zábavnější, než když se tato neuchopitelnost zlomí množstvím narážek. Těžko určit, jestli šlo o záměr tvůrců, nebo nerozumné rozmisťování indícií, když se ve druhé polovině snad až příliš brzy naznačují blízká odhalení. Na každý pád se děj posune k očekávání nevyhnutelně krušné pointy.
Důležitější je pověstná "atmosféra", jež se nakonec ukáže být funkčním prvkem a hybatelem děje, ne pouhou abstraktní hodnotou. Víc nemůžu v bezspoilerové recenzi prozradit.
Odhalit ale můžu, že dějem i vyzněním jde o nejvíce negativní Tornatoreho mně známý počin, náznaky naděje a objevení štěstí jsou na konci poměrně jasně utnuty. Nejde o typicky nešťastný konec, zůstává v něm i melancholická zasněnost evokující "zůstanou alespoň vzpomínky". Přesto převládá tvrdost reality a snad se ozve i špetka cynismu.
Nejde o změnu zvyklostí, ve filmografii svého tvůrce se Nejvyšší nabídka neztratí a zastává především melodramatem, jakkoliv by ji jiný režisér nejspíš směřoval ke krimi. Ozvláštnění nás ale díky bohu čeká.

Co do herců není důvod hledat námitky, tahle jména vzhledem k typově přesnému obsazení nemohla zklamat.
Zajímavější je, že Tornatore nemá potřebu tvořit uvěřitelné charaktery. Jeho postavy jsou většinou čistými bytostmi ztělesňujícími jistý sborník emocí. Ne vyloženě karikatury, ale ani hmatatelní lidé.
Podobnou stylizaci bych neoznačoval za chybu, přitlačit na pilu může být mnohdy spíš prospěšné. Platí to i nyní.
Problém nastává jen s vysvětlením tohoto posunu směrem k nekonkrétnosti a doslovnosti konfliktů, reakcí nebo i výrazů ve tvářích. Zatímco mnoho Tornatoreho snímků se skrývá ve snovém světě vzpomínek, kdy lze úkrok od realismu snadno vysvětlit, Nejvyšší nabídka se odehrává v současnosti a nemá vypravěče, jenž by mohl být označen za nespolehlivého.
Možná to ale Torntore (správně) vnímá tak, že u jeho děl už přímo režiséra samotného vnímáme jako nespolehlivého vypravěče, který nás častuje příběhy jako jiný předčítá dítěti pohádku na dobrou noc. Mezistupeň v podobě jmenovaného oficiálního průvodce už nepovažuje za podstatný. Počítá však s poučeným divákem navyklým na jeho práci. Což není špatně, ale stojí to za vzatí v potaz.

U slavného italského filmaře jsme se báli, že zabředne v nostalgických návratech do dětství. Naštěstí dokázal, že zvládá i něco dalšího. Atributů pro sebe typických se ale nevzdal. Při přijetí Nejvyšší nabídky musíte zvážit, jestli vás jeho přístup uspokojuje, nebo spíš obtěžuje. Obojí je zcela pochopitelným přístupem k němu.
Nejvyšší nabídka jen těžko potěší někoho, kdo u Giuseppeho pravidelně trpí a po té hromadě kýče musí spořádat sklenici kyselých okurek. Stejně jako nezklame ty, kteří při vyslovení jeho jména již vytahují kapesníček.
Tendence dojímat se tentokrát střetává s poměrně tvrdým závěrem, čímž vzniká hezký soulad a výsledek překvapivě nepůsobí tak okoukaně, jak by asi měl. Číselné hodnocení se mi ale hledá těžko. Tornatore je velký dojmolog a nemá smysl si kvalitu či nekvalitu jeho díla jakkoliv zdůvodňovat. Prostě se buď líbí, nebo nelíbí.

PS: Díky za tu Prahu. Potěšila.