RECENZE FILMU

Jistě znáte filmy, během nichž zažíváte jedno déja vu za druhým. Zkrátka máte pocit, že tohle jste viděli dřív, a ne jednou. Nový infiltrátor top žebříčku na IMDb tento pocit vzbuzuje každou minutu, každou vteřinu. Mohl bych vyjmenovat mnoho dalších (a coby ne - Hlas moře, Uvnitř tančím, Skafandr a motýl), kteří stejné, nebo podobné téma zpracovali už dřív. Nejednou lépe. Proč to přesto, probůh, zabralo znovu?

Nečekejte ale odpověď. Já to prostě nevím. Přemýšlím nad tím horem dolem, ale nechápu, proč stá variace na "nemocný člověk se naučí užívat si světa" pořád láká tolik diváků, včetně těch, kteří všechny zmíněné kousky viděli, takže je nemůžu obvinit z neznalosti žánrových souputníků. Můžu jen hádat.
"Nedotknutelný" (říkejme mu tak, i když francouzský snímek Intouchables zatím nemá český název, zato má anglický název Untouchable, který asi nakonec převládne) opravdu v ničem nevybočuje. Příběh dle skutečné události, kde si milionář ochrnutý od krku dolů najme živelného opatrovníka, jenž mu dokáže, že život neztratil smysl, nemá čím překvapit a snad se o to ani nepokouší.
Dokonce bych řekl, že Nedotknutelný oproti známým konkurentům značně zaostává, zvlášť ohledně psychologie postav. Zvraty a chování hrdinů musíme brát jako fakta bez snahy chápat, co k čemu vede. Velmi očekávatelný, podivně rychlý a docela nepřesvědčivý posun skutečně nevypadá jako "tohle by se teď někde mohlo dít", ale spíš "přesně takhle se to obvykle děje ve filmech".

Za vůbec nejzajímavější z celého snímku považuji castingové rozhodnutí, což nebývá obvyklé. Změna barvy pleti ošetřovatele na černocha nabízí plno otázek. Co k to mu režisérské duo Erica Toledana a Oliviera Nakache vedlo? Chtěli zvýraznit rozdíl mezi dobře zajištěným mužem a jeho pomocníkem na kraji společenského žebříčku? Chtěli přidat další rovinu konfliktu?
Skutečnost je, obávám se, přesně opačná. Reálný "Driss" totiž praktikuje islám, takže jeho přetvořením na "obyčejného" černocha, který nejeví známky věřícího, se vlastně případný konflikt obrušuje. Černochy už svět přece jenom vnímá prakticky neutrálně, k tomu mají Arabové daleko.
Podobné zjednodušení bychom neměli nechat bez povšimnutí... Je možné obhájit film podle skutečné události o stále žijících lidech, když přitom filmaři nedokáží jejich charakter uchopit v plné šířce?
Ne že by režiséry k dodržování pravdy něco zavazovalo, ale překvapí to.

Wikipedie Intouchables popisuje jako "feel-good drama", tedy snímek, po němž se máte cítit dobře. Troufám si říct, že to při námětu prakticky vylučuje výpovědní hodnotu a jakoukoliv dramatičnost. Nedotknutelný vám zkrátka primárně vnucuje pocit, že když nachází štěstí i člověk v situaci tak bezvýchodné, můžete (musíte!) ho daleko snadněji nalézt i vy, čili naprostý konstrukt. Cokoliv kontroverzního, o čem by bylo potřeba přemýšlet, muselo nutně pryč, i proto se z konfliktu náboženského a kulturního stal "konflikt" barvy kůže, což už v dnešní době vlastně mezi rozumnými lidmi žádný konflikt není. A možná ještě sociální, který je ale zjednodušen, až to bolí.
Divák pak možná z vděčnosti k režisérům za takový příslib lepších zítřků oceňuje i věci, které tu vůbec nejsou, jako "přesvědčivost" a "realisticky budovaný vztah protagonistů". K těm má Nedotknutelný daleko, nicméně nám zřejmě imponuje, že vše skončí tak pohodově i bez přispění Supermana a klonovacího přístroje, takže zde zobrazený vývoj děje lze s přivřenýma očima připodobnit k realitě.

Přes všechnu kritiku se sluší připustit, že Francois Cluzet v roli Dustina Hoffmana v roli Philippa i Omar Sy coby Driss působí velmi sympaticky, z čehož samozřejmě plyne jistá sympatičnost celého snímku.
Jakožto zmiňované "feel-good drama" to tedy Nedotknutelný doklepe k nekonfliktní spokojenosti. Že nemá žádnou výpovědní hodnotu, přesvědčivost, dramatičnost, a že nálepka "podle skutečné události" zase jednou není víc než alibi, jsou všechno výtky, které má divák právo ignorovat, když se prostě jen chce "feel-good".
Tady pak nastává problém s okoukaností a vypotřebovaností námětu. Zřejmě ani to pro mnoho diváků nepředstavuje větší problém. Takže když se to vezme kolem a kolem, nejspíš se tvůrcům povedlo, co zamýšleli.