GOLDIE FILM

V naší sekci Goldies dnes zaplníme další mezeru a splatíme dluh světové kinematografii. Generace tzv. spratků, režisérů, kteří se v Hollywoodu rekrutovali v 70. letech minulého století, je známá dodnes. Jejich filmy se těší velké oblibě a obsazují přední místa v rozličných žebříčcích popularity či kvality. Vedle známějších jmen, jakými jsou například Francis Ford Coppola, Martin Scorsese či Oliver Stone, se objevují i ta běžnému divákovi méně povědomá. Robert Altman, jemuž bude goldie patřit dnes, sice známý je, ovšem diváci jeho filmy masově nevyhledávají. Je to možná škoda, Altman měl světu kinematografie co říct tenkrát a má mu co říct i dnes. Pro seznámení se s ním jsem vybrala jeho hudební drama Nashville z poloviny 70. let.

Klasický model Hollywoodu, velkolepé eposy a blockbustery, studiový systém, systém velkých hvězd, to všechno se v 60. letech zvrtává. Navíc nastupuje éra televize a filmový průmysl tak zažívá jednu z nejtěžších krizí. Ačkoliv situace zpočátku vypadala příznivě, stále klesající návštěvnost kin i snižující se počet uváděných filmů postupně hovořily o opaku. Stará generace režisérů postupně odchází a místo ní nastupuje generace nová. Tzv. nový Hollywood se nese ve znamení filmových spratků. To už jsme v 70. letech. Tvůrci to byli povětšinou mladí, ovšem Altman se této charakteristice vymyká. Co se změnilo? Režiséři se vrátili k dávným tradicím klasického Hollywoodu, respektovali své předchůdce, ale právě panující krize jim umožnila trochu experimentovat. Trendem se stalo vytvářet filmy podle evropských uměleckých vzorů. Celkově byla situace samozřejmě pestřejší, objevují se například příležitosti pro nezávislé filmaře, ale věnovat se době komplexněji by v tomto případě nemělo smysl.

Současníkem Roberta Altmana byl režisér Woody Allen. Blížili se k sobě nejenom věkem, čímž se vymykali ze škatulky spratků, kteří byli obecně mladší, ale spojovalo je i tvůrčí uvažování: jejich snímky se dají považovat za snahu o umělecký film. Oba si navíc vypěstovali velice osobitý styl. Altman se kinematografii začíná věnovat po druhé světové válce. Působí jako herec, píše, ale úspěchy nepřicházejí. Točí dokumenty a na počátku 50. let i hrané filmy, ovšem až se snímkem MASH se dostavuje kýžený sukces. Nashville patří mezi Altmanovy, nejen kritikou, nejlépe přijímané filmy a je výkladní skříní Altmanova formálního stylu. V 80. letech se však režisér opět stahuje do ústraní. Až na počátku další dekády se Altman znovu dostává do povědomí diváků. Hitem se paradoxně stává jeho osobitá kritika hollywoodských poměrů Hráč. Ale zpět k Nashvillu, filmové mozaice s deprimujícím politickým podtextem.

Nashville je pro Altmana v mnoha ohledech typický. Máme zde spoustu postav. Čtyřiadvacet lidí dohromady tvoří komplexní a zároveň roztříštěnou mozaiku. Altman tím dokresluje atmosféru průměrného, středně velkého amerického města, centra country, které dalo jméno celému filmu. Zastřešujícím prvkem je pětadvacátá postava – kandidát na amerického prezidenta. Ten na diváky i obyvatele Nashvillu působí prostřednictvím své všudypřítomné kampaně. Poutače, transparenty, zvuková kulisa jsou předzvěstí následného dění. Altmanovi se na pozadí koncertu, zpěvu a tance do snímku podařilo vnést společensko-politický podtext. Rozjuchaná atmosféra se snoubí s temnější linkou, kterou tvoří právě ona kritika společnosti. Přitom ji Altman formálními prvky takřka vůbec nezdůrazňuje.

Altman se spolehl na poloimprovizované herectví a herce obsadil spíše typově než dle známosti jejich jména. Osudy všech roztodivných postav spolu zprvu nesouvisejí. Postavy se náhodně potkávají a míjejí, protože se vůbec neznají. Altman střídá jeden záběr za druhým, představuje nám své hrdiny i Ameriku 70. let. Na jedné straně vidíme skupinu vystupujících, všelijaké country zpěváky a hudebníky. Na straně druhé nám režisér představuje anonymní dav těch, kteří mohou své hvězdy pouze sledovat. Pár z nich vystoupí do popředí a divák dostane šanci se s některými postavami více seznámit. Snímek často působí neklidně, čemuž napomáhá například kamera.
Režisér nám dopřává doslova filmovou fresku. Mnoho postav, jejichž setkávání je svévolné, vedlejších osudů a dějů. I širokoúhlé záběry komponuje Altman tak, aby byly v jednu chvíli hrdiny vždy přesycené. Nashville je jedním z těch filmů, jež se divákovi plně seskládají až v hlavě, a to tak, že každý si z jeho zhlédnutí odnese trochu jiný stěžejní zážitek či obraz. Troufám si však říci, že u mnohých to bude záběr z konce filmu, kdy jedna postava vystoupí ze stínu a rozhodne se jednat – narušit panující atmosféru a naplnit tak zlověstná tušení mnohých diváků.

Protože je Nashville hudební drama a country hudba zde hraje velikou roli, stejně jako ji hraje celá zvuková stopa filmu, nelze se nezmínit právě o této nedílné součásti snímku. Altman učinil Nashville zajímavým i tím, že jeho zvukovou linku doslova přesytil stejně, jako mnohé záběry přesytil postavami. Žádnou stopu nepreferuje a za následek to má to, že mnohdy slyšíme plejádu postav, které mluví zároveň a skáčou si do řeči. Jejich rozhovory často narušují okolní veřejné projevy, přehlušují je reproduktory. Country hudba je typická pro samotný Nashville (ať už pro film nebo pro město jako takové) i pro celé Spojené státy. Pokud máte tento žánr rádi, přijdete si na své. Přesto je třeba říci, že hudební složka působí tak nějak vyváženě, songy z ní moc nevyčnívají a kromě pár výjimek neuslyšíte žádné pecky. Myslím, že Altmanovým cílem ani nebylo natočit v tomto smyslu našlapaný film. Kdyby ano, mohl natočit rovnou muzikál.