GOLDIE FILM

Mezi filmovou klasikou, kterou se naše sekce Goldies snaží postupně zmapovat, by se zajisté měly objevit filmy všech žánrů, neboť všechny kinematografii něčím obohatily. Vynechat proto nemůžu ani dokumentární film. Pokud se chceme bavit právě o dokumentárním filmu, kde jinde začít než u Roberta J. Flahertyho, otce tohoto žánru. Možná někoho překvapí, že se rázem ocitneme v dobách němé kinematografie, a to v roce 1922, kdy Flaherty přišel s něčím, co kinematografii v tomto směru navždy změnilo.

Před rokem 1920 se dokumentární tvorba zaměřovala většinou na populární týdeníky či na cestopisné filmy. Žánr jako takový ještě neexistoval, neboť celovečerní dokumenty se natáčely jen příležitostně. Až ve dvacátých letech, kdy Flaherty představil svého Nanuka, se z dokumentárního filmu vyklubal svébytný žánr. Ten by se dal rozdělit do jakýchsi tří kategorií – exotický film, střihový dokument a pokusy o natáčení přímé reality. Právě k exotickému filmu bychom mohli Nanuka zařadit. Podobné snímky se těšily oblibě i v Sovětském svazu, ač při pohledu na díla specifického filmaře Dzigy Vertova by se mohlo zdát, že tendence v Sovětském svazu byly naprosto jiné.

Aby Nanuk – člověk primitivní mohl spatřit světlo světa a zaznamenat úspěch, musel projít mnoha zkouškami. Flaherty často jezdíval do severských končin a natočil ohromnou spoustu materiálu. Nešťastnou náhodou (požár od cigarety) však o všechno přišel a musel začít od nuly. Než sehnal peníze na další výpravy a natáčení, uběhlo mnoho let. Spasil ho až obchodník s kožešinami. Flaherty se tak vydal na sever Kanady mezi Inuity a pustil se do natáčení. Vzpomínal na všechny své nejlepší záběry, které byly nenávratně zničeny, a snažil se scény natáčet podle nich. Tady přichází první zádrhel.

Kritici filmu vyčítali, že není autentickým dokumentem, že všechny scény jsou hrané, byť jsou autentickými obyvateli těchto končin předváděny činnosti, které opravdu byly náplní jejich života. Přese všechna tvrzení zlých jazyků měl ale Flaherty své zastánce (např. André Bazin) a my jim musíme dát za pravdu, dokázal totiž vcelku věrně zachytit život Inuitů, ač si musel pomoci aranžováním scén. Film je sám o sobě proto edukativním, nenásilnou formou se poučíme o lidech obývajících kruté zamrzlé končiny. Oprostěte se od kritických myšlenek a užijte si Nanuka se vším všudy.

Nanuk je prvním etnografickým snímkem, prvním snímkem o člověku a přírodě, o jejich vztahu. A přece je mnohem uvěřitelnější a jímavější než dnešní zelené agitky. Navíc se tu nesetkáte s medovým hlasem zkušeného komentátora, což vám vůbec nebude chybět, naopak se budete moci plněji soustředit na samotný snímek. Jedná se o epický dokument, který je protipólem k tomu lyrickému. Flaherty usiloval o vyprávění uzavřeného, gradovaného příběhu s jasně určenými postavami, zacílil na konkrétního jedince, zásadní je zde vztah člověka a přírody. Vyprávění buduje tak, aby ukázal heroický zápas člověka s přírodou, styl jen krystalicky tlumočí příběh, nestylizuje kamerou nebo střihem.

Film možná vyzní jako óda na člověka a jeho boj s krutou přírodou, krutost zamrzlé krajiny opravdu pocítíte z každého záběru, i když vidíte Nanuka s rodinou, který je šťastný a umí se radovat z maličkostí. Místy je Nanuk dokonce třeskutě vtipný. Ukazovány jsou nám činnosti jako lov, rybolov či stavba iglú, Flaherty dokonce nechal Nanuka navrátit se ke kořenům a předvést ho činnosti, kterým se on ve své době už nevěnoval. Nelovil tak s puškou, ale tradičním způsobem, nepoužíval kovové předměty a radoval ze s gramofonu, ač už jej znal. V době uvedení Nanuk na diváky zapůsobil jako magnet a vyvolal zájem o podobné filmy, i když ty už úspěchu Nanuka nedosahovaly. Pro Flahertyho, který díky tomuto snímku zažil několik krutých chvil, to bylo zadostiučinění.