RECENZE FILMU

Steven Soderbergh pro mě dlouhodobě platí za naprostou filmařskou záhadu. Troufl si na odvážné projekty typu Kafka a Sex, lži a video, zremakeoval Tarkovského Solaris, uměl si omotat Akademii kolem prstu Erin Brockovich nebo Traffic (které vypustil ve stejný rok) a nedělá mu problém vydělat spoustu peněz Dannyho parťáky. Jindy si ale vybírá projekty, které nedokáže prodat, což je případ třeba dvoudílného Che Guevary a vlastně velké části jeho filmografie. Ruku na srdce - kdo z nás viděl víc než polovinu jeho filmů? Teď přichází Nákaza - snímek, o němž se mluvilo jako o brilantním kousku ještě před tím, než padla poslední klapka. Bylo to předčasné?

Ano i ne. Nákaza není film, který by diváka posadil do křesla a změnil jeho pohled na události, o nichž vypráví. Stejně tak není překvapivým, originálním dílem. Nestane se v něm nic, co byste po seznámení se s námětem nemohli očekávat. Přesto ale dokáže zaujmout a obhájit svůj smysl, protože vše, čeho jsme svědky, působí velmi "přesvědčivě". To slovo si zapamatujte, budete ho ve spojení s Nákazou slyšet zřejmě často. Určitě ještě několikrát i v téhle recenci.
Soderbergh opět osciluje mezi nezávislým, uznávaným režisérem a tím, kdo chápe, že se na jeho film chce občas podívat i člověk bez pěti titulů. Existují režiséři, kteří naplňují jen jeden ze zmíněných extrémů a nedokáží takovými nebýt pokaždé. Soderbergh se ale očividně vždy pokouší vybrat správný poměr mezi oběma a namíchat drink, který se mu v danou chvíli hodí. Někdy chutná lépe, jindy hůř, vždy se ale zdá jasné, že se ty ingredience smíchaly sice jinak než jsme zvyklí, ani tentokrát však ne náhodně. Víme, proč je zrovna Solaris tak nepřístupné, stejně jako chápeme, že Dannyho parťáci musejí být naopak použitelní i příležitostným divákem.
Nákaza pak stojí přesně uprostřed a my nepochybujeme o tom, že zcela záměrně.
Jako ve většině srovnatelných případů jde ale právě proto o projekt, který se bude "líbit" skoro všem, ale zamiluje si ho málokdo. Podobně dopadla třeba Singerova Valkýra, kterou mi Nákaza (ne dějově, ale tvůrčím přístupem) docela připomíná.

Sledujeme velmi sugestivně (ale ne vtíravě) podaný průběh velké pandemie se vším všudy. Steven dokáže navodit jak hektickou atmosféru vědců hledajících lék, tak i strach a tíseň obyčejných lidí. A nezapomene ani na ty, kteří umí z každé události něco "vytřískat" (ať už fyzicky, nebo sofistikovaněji). Je zajímavé, že vidíme poměrně málo mrtvých a nakažených - snímek těží spíš z chování, jejž ony smrti třeba jen z doslechu v lidech vyvolávají.
Vždy jsme pozorovateli dění, ne účastníky, což je možná maličko škoda, nicméně se zdá jasné, že jde o režisérův záměr. Film totiž ani nemá hrdinu, s nímž by se dalo identifikovat. Vzhledem k tomu, že sledujeme průběh nemoci z více úhlů pohledu a předkládá se před nás tolik informací, bylo by beztak nemožné se ztotožnit s nějakou konkrétní postavou, nebo se cítit být reálně přítomný. Nemůžeme být přece zároveň šéfem výzkumníků a neinformovaným občanem.
Nákaze by se každopádně dalo vyčíst, že vše dokola vysvětluje (obzvlášť Kate Winslet tu diváky ráda poučuje), na druhou stranu to krásně dokazuje onu Soderberghovu schopnost vybrat si přístupnost a stravitelnost svého filmu. Ostatně Počátek je také extrémně vysvětlující a nevypadá to, že by s ním měl někdo problém.

Na čem ale Nákaza stojí, jsou herecké výkony. Pokud něco Soderbergh dokáže především, tak vždy včas oprášit diářek s telefonními čísly největších hereckých es. Kate Winslet, Matt Damon, Marion Cotillard, Jude Law (jehož dějovou linii považuji za tu nejzajímavější), Laurence Fishburne a další a další jsou skutečně bezchybní. Něco mi říká, že herecké kategorie na příštích Oscarech už mají zarezervovaných pěkných pár slotů.
Dějové linie, které se prakticky neprotnou, mají vždy svůj smysl a záměr, který není moc hluboký, vždy se ale dívá na pandemii trochu odjinud. Některé jsou možná očividnější (Damonova), jiné neuzavřené (Cotillard) a další zase přece jenom nechávají diváka zamyslet se trochu víc (Lawova), vždy jde ale o díly jediné skládačky, které jsou samostatně nekompletní a nicneříkající, pospolu přesto vytvářejí pohled na situaci z nadhledem a přehledem (slovem "komplexní" bych raději neplýtval). Nákaza má tedy podobně jako Traffic vyvolat v první řadě výsledný dojem, který je nad vyřčeným.

Nákaza nezachází nějak zvlášť daleko, nepokouší se o přehnanou objevnost a Soderbergh se nechová jako režisér, který by chtěl trumfnout sám sebe. Působí proto přirozeně, sebejistě a přesvědčivě. A ona "přesvědčivost" je skutečně zásadní. V jejím jménu se Nákaza dokonce ani nepouští do velkých, dramatických sekvencí, k nimž by námět vyloženě vybízel. Pandemii nezlehčuje ani nedramatizuje, postavy nedělá hodnými ani zlými. Pár scén zavání klišé (obzvlášť Damonova linie), ale i skutečný život jich je plný, proto by naprostá nepřítomnost trochy toho patosu vlastně ani nepůsobila skutečně.
Nákaza se tak jeví hlavně coby dokonale vytěžený námět bez prvoplánových pomůcek, což je ale v Soderberghově podání přece jenom víc než pouhé přiznání dobře odvedené práce. Není to film náročný ani primitivní, hloupý ani chytrý, odměřený ani osobní. Je, dalo by se nejspíš říct, hodně přesný. A přesvědčivý.