RECENZE FILMU

Neshledáváte už trend retro-poct trochu otravným? I když minulá sezóna vyprodukovala hned několik velmi kvalitních holdů, z nich dva, Umělec a Hugo, jsou letošními nejžhavějšími kandidáty na nejcennějšího Oscara, sledovat to zas a znova se okouká... Jenže co když nám bude tentokrát dělat společnost oficiálně nejvíc sexy žena 20. století, Marilyn Monroe?

Můj týden s Marilyn, který v oscarovém klání ne bez šancí obhajuje několik hereckých nominací, sleduje natáčení právem polozapomenutého Prince a tanečnice Laurence Oliviera, jinak kultovního filmaře a divadelníka, kam byla božská Monroe obsazena jako lákadlo pro diváky, pro ni zase role u Oliviera představovala šanci dokázat své herecké kvality. Hlavní hrdina je nicméně mladík Colin Clark (Eddie Redmayne), jenž se s Marilyn (Michelle Williamsová) seznámí a platonicky se do ní zamiluje. A pak o tom napíše knihu, jejíž adaptaci nyní rozebíráme.
Stejnou měrou se ale předmětem stává samotné natáčení, kdy Olivier (Kenneth Branagh) nemůže snést excesy Monroe s vystupováním na hranici lability a ještě větší lability.
Nabízí se několik drastických a silných motivů, nakonec ale všechno hollywoodsky vyšumí, porochní se mezi sebou, přihodí Judi Dench i Emmu Watsonovou, a vše katalyzuje do smířlivého "magického" finále, kde si uvědomíme, že ačkoliv to bylo fajn, nevíme vlastně o nikom z hrdinů nic, co bychom nevěděli na začátku, nebo i před ním.

Ačkoliv to píšu nerad, protože mi byl snímek v lecčem sympatický, nelze ho s čistým štítem výrazněji ocenit.
V první řadě jde o jeden z těch filmů, které jsou dobré pouze tak, jak je dobrý jejich námět. Televizní režisér Simon Curtis a nezkušený scenárista Adrian Hodges nepřinesli nic, co by dnes neobsahoval průměrný článek o Marilyn v televizní příloze bulvárního deníku, přitom ale víc než "hodně scén s Marilyn" nenabízejí, protože příběh leda klouže po povrchu a nikam se nehne. Způsobuje to zřejmě předloha, jež dál nedohlédla, to ale jen těžko omluví, že Marilyn během onoho krátkého časového úseku (nicméně delšího než týden) poznáme pouze jako nestabilní, nesnesitelnou, narušenou osobu, tedy tak, jak si ji většina diváků stejně dávno představuje podle těch pár útržků, které o ní zůstávají v obecném povědomí. Což lze považovat za brutální zjednodušení slavné hvězdy. Ostatně kdyby taková byla, jen těžko by prakticky každý, kdo jí byl o osudných pět let později blízký, pochyboval o její sebevraždě. Před Marilyn z tohoto filmu bych začal rovnou schovávat všechny ostré, omamné a jedovaté předměty.
(Fakt, že Michelle Williamsová má do sexbomby formátu Monroe daleko, lze považovat za malicherný a subjektivní, ale ve skutečnosti, myslím, hraje zásadní roli. Tím spíš, když dá hrdina přednost jí před vlezlou Hermionou, která se na první pohled zdá o dost hezčí. Ale raději to nechme.)

Trochu hapruje i Kenneth Branagh coby Olivier svým hnaním legendární filmařovy dikce do extrému. Zde navíc působí starší než v oné době Olivier (ačkoliv jsou tehdejší Olivier a dnešní Branaghem od sebe věkově vzdáleni jen tři roky), což má nepopiratelný vliv na vyznění, a vystupuje jako hašteřivý dědek se záchvaty melancholie. Branagh naštěstí vzbuzuje sympatie natolik, že se na něj nedokážu zlobit.
Když Hodges shrnuje jeden z motivů slovy "Monroe je velkou hvězdou, ale chtěla by být velkou herečkou, kdežto Olivier je velkým hercem, ale chtěl by být velkou hvězdou, přičemž Princ a tanečnice jim tyto cíle nesplní", opět zjednodušuje, protože minimálně Olivier byl bezpochyby obojím už dávno.
Nemá ale smysl pokračovat. Jistě bylo právem tvůrců osekat "pravdu" na minimum, postavy si přizpůsobit a pouze je využít k... ale tady se dostáváme k jádru problému. Tvůrci postavy k ničemu nevyužijí. Vracím se k tezi, že snímek nepřidá nic ke svému námětu. Skutečně se rozehraje zajímavá hra naznačená propagací, ale ve chvíli, kdy by se měly karty vyložit na stůl, upadá vyprávění do mdlého naplňování očekávatelného. Žádná z postav se nikam nevyvine (i když některé tvrdí opak) a o samotné Marilyn, jež zůstává rozhodně středem zájmu, nevíme nakonec nic víc, než že pod slupkou sexbomby se skrývala křehká žena. To je mi ale překvapení!

Naštěstí nejde o podobnou filmařskou impotenci jako v podobném "životopisu - neživotopisu" Železné lady, kde si protiřečí už forma s obsahem. Zde jsme alespoň svědky konkrétního příběhu a postavy vzbuzují emoce, i když spíš laciné. Chápeme ale povětšinou jejich motivace, cíle a touhy.
Za začátku je Týden velmi příjemný. Nabízí však něco, co nedokáže splnit, když nechce Marilyn pošpinit šaty. Poslední půlhodina se už nese jen ve znamení nekonečného opakování stejných frází, kdy Monroe každý, koho potká, vysvětluje, jak je výjimečná, silná, a jak dokáže vše, co chce. I když alespoň v kontextu tohoto konkrétního příběhu nechápeme, v čem tkví její výjimečnost. Možná za to může právě zjednodušení její složité osobnosti, stejně jako mnoha dalších přítomných. Jak můžeme být uspokojeni, když nepochybujeme o tom, že realita byla mnohem zajímavější?