RECENZE FILMU

Superman se vrací Bryana Singera zůstává značně nepopulárním filmem. Patří do ranku "obecně vysmívaných" po bok Indiana Jonese 4 a Skryté hrozby, což rozhodně není zrovna příjemná společnost. Jakkoliv si to nezaslouží, studia před tím nemohla zavírat oči a zařídila se podle toho. Se Zackem Snyderem za kamerou a Christopherem Nolanem jako šedou eminencí chtěla docílit a skutečně docílila především negace kudrdlinky na čele Brandona Routha. Jak to tak ale bývá, někdy se nám začne po věcech stýskat, až když nám je někdo sebere.

Muž z oceli se nepochybně stal typickým letním blockbusterem moderního střihu, kdy se pouťově samoúčelná hlubokomyslnost co do příběhu i stavby snaží přesvědčit dnešní fanboye, že jsou o hodně chytřejší než minulé generace nenáročných diváků. Doplňuje ji samozřejmě megalomanská akce, aby si té prázdnoty nikdo nevšiml.

Budu vytýkat ještě hodně věcí, ale ta první se mi zdá zcela zásadní: Absence nadhledu ve chvílích, kdy by právě uvolněnost mohla legitimizovat a vysvětlit hloupoučkou zábavu, kterou sledujeme.

Místo nadhledu dnes bývá módní snažit se po nolanovsku každé blbině nasadit kamennou tvář. Jako by byla šance snímek s tolika typicky komiksovými lapsy v elementární logice a zkratkovitým chováním postav (nikdo zde nepřeroste pozici karikatury) vnímat jako realistickou a psychologickou studii něčí duše. Opravdu nechápu, co je najednou tak špatné na mainstreamové zábavě, že ji mají filmaři potřebu maskovat jako "něco víc", zvlášť když jim k tomu chybí schopnosti, vůle být důsledný, nebo v tuto chvíli obojí.

Osobně se cítím, jako by mi tím brali možnost si jimi prezentovanou třeskutou jízdu užít a tlačili mě k opozici. Tomu jsem se vehementně bránil a snažil vnímat Muže z oceli jako nenáročný blockbuster bez vyšších ambicí, protože jen jako takový může být označen za kvalitní, ale nejde to. Neustále jsem byl "odváděn" směrem k promluvám o budoucnosti, paralelám s Ježíšem a fašistickým genocidám. Místy byla tato vážnost ve své hlouposti až zábavná, ale bohužel ne dost.

Donnerova vize a později Singerova revize sázejí na nadhled a usmívání se nad sebou samými. Všichni společně si uvědomujeme, že co sledujeme, je hloupé a naivní, ale nevadí nám to, protože se to sleduje pěkně. Asi tak nemusí vypadat každá adaptace Supermana, možnosti předlohy bez výraznějšího posunu však nejsou nekonečné.

Tvůrci Muže z oceli jako by doufali, že když první hodinu chronologicky přeházejí scény a nechají každou postavu pronést minimálně jeden (ale spíš nám jich dopřejí mnohem víc) dlouhý monolog o zodpovědnosti, podaří se jim přesvědčit nás, že tenhle příběh o létajícím ufonovi opravdu není jen letní blockbuster, ale promyšlený, psychologický a realistický zážitek.

Není, ze své podstaty nemůže být a přitom odmítá využít luxusní možnost nemuset jím být.
Těžko říct, jestli za neúspěch může víc stereotypní Goyerův scénář, který povrchně tlačí Supermana někam mimo zajeté koleje, ve svém jádru však leda papouškuje typický model filmu o něm oproštěný od humoru, nebo Snyder, jenž se opět ztrácí jak malé dítě uprostřed lunaparku.
Oba pánové se jistě snaží povýšit Supermana na nového Batmana, ale dělají to zbytečně okatě a zároveň nedůsledně. To jsou mi paradoxy!

Zatímco u netopýří trilogie jsem byl ochotný na hru o "realistickém komiksu" přistoupit, protože Nolan se zdá skutečně upřímně odhodlaný tu vážnost relativně dotáhnout a vše jí podřizuje (i když se střídavými úspěchy), tentokrát jsem měl jiný pocit. Jako by se děj a vlastně vše ve filmu skládalo z laciných a primitivních berliček, jež Christopher vyhodil během příprav Temného rytíře do koše se slovy "tohle už by mi nikdo nesežral". Nakonec mu jich přesto bylo líto, tak najal technicky schopného a ne moc chytrého Zacka Snydera, aby z nich rychle smíchal podobný blockbuster, dokud nezačnou zahnívat.

Nicméně dost bylo Nolana. Britský "bůh" snímek produkoval a dohlížel na scénář. To z něj nedělá osobu odpovědnou za výslednou kvalitu, jak si mnozí představují (Cavill se s ním podle svých slov ani nesetkal). Věřím, že mnohem zodpovědnější zůstává Goyer, ale ještě spíš Snyder.
Což ostatně vysvětluje, že ať ve filmu zrovna zabírá cokoliv a mluví se jakkoliv vznešeně, neplní to v důsledku jinou roli než roli kulisy, která má vypadat co nejlépe. Zahraniční recenzenti v tom hledají vyloženě střet povrchního režiséra a přemýšlivějšího scenáristy, tak bych to zase nepřeháněl.

Snyder nepochybně umí zrežírovat každou jednu scénu, aby vypadala dobře. Zato neumí vyprávět příběhy, neumí vyvolávat emoce a rozhodně neumí gradovat. Nejvíc to poznáme na (ne)vykreslení vlastností ústřední postavy a (ne)rozvíjení romantické linie.
Jediný, kdo má nějaké charisma, je proto záporák s tváří mého dlouhodobějšího oblíbence Michaela Shannona. To však neplyne z jeho schopností, ale z jednoduchého faktu, že záporáci to mají v komiksech vždycky jednoduché. Hodně se snaží i Russel Crowe, ale patetičnost jeho Jor-Ela (který je samozřejmě krom vědce i elitním vojákem, aby stihl nějaký ten fight) mu v mnohém brání. Costner má spíš delší cameo a překvapí jen, kde se farmář z Kansasu naučil řečnit jak Obama v předvolební kampani.

Nic z toho bych ale neoznačil za chybu režiséra nechápajícího komplexní podklad, plyne to už ze scénáře, který se sice vyžívá v toporných moralistických proslovech a velkých gestech, na druhou stranu ale ignoruje jednotlivé postavy a jejich vztahy. Jako by stavěl střechu dřív než základy.

Muži z oceli musím uznat značný drive co do monumentality akce. Snyder samozřejmě má tendence k jisté bayovské monotónnosti, vykrádá, kde se jen dá, krom poslední bitky však nikdy neztratí z paměti hranici únosnosti. Což je víc, než jsem od něj čekal.

Poslední duel Kal-Ela se Zodem a akce těsně mu předcházející, které uměle natahují film přes dvě hodiny, už nicméně leda vysávají ze závěru i ten náznak emocí. Během digitální apokalypsy padají celé mrakodrapy a pravděpodobně kvůli této osobní potyčce umírají desítky, nebo spíš stovky tisíc lidí. A to nejen vinou Zoda, ale i z řetězu utrženého Sumermana, který sice v dětství četl Platóna, ale když dojde na bitku, mozek je to poslední, k čemu by se uchyloval (pasivní Cavill vůbec postrádá jakoukoliv osobitost a inteligenci Clarka Kenta).
Jak máme najednou cítit emoce ze snahy zachránit tříčlennou rodinu, když právě nepříčetný kryptonský vyhnanec osobně rozmašíroval na kusy zcela zbytečně tisíce civilistů, jež samozřejmě nevidíme, ale jejich přítomnost nelze popřít? A neměl být náhodou Muž z oceli o tom, jak Supermana lidstvo přijme mezi sebe? Která země by ho probůh po té apokalypse okamžitě nezasypala atomovkama?

Ztráta limitů tedy není vždy dobrá věc. Singer nedemonstroval Supermanovu nezničitelnost jedním zločincem s automatickou zbraní mířící přímo do hrdinových očí proto, že by si nemohl dovolit epičtější scénu, vždyť rozpočet měl dokonce vyšší. Ale proto, že věděl, že jeho neporazitelnost nemá hranice a pokus demonstrovat ji kvantitou 1) nikdy nebude dostatečný a 2) hrozí emocionální otupělost výsledku - což je asi nejsilnější pocit, který Muž z oceli vyvolává.

Emocionální prázdnota té jízdy, k níž nelze přistupovat jako k bezmyšlenkovité akci, protože si neustále hraje na něco víc, ani jako k hlubšímu zážitku, protože se nikdy ani nepřiblížíme k hranici atrakce s přemýšlivostí, je však až omračující. Otupělost během titulků mi připomínala podobné emoce, jež jsem zažíval při skončení libovolného dílu Twilight - ztrátu kontaktu s realitou, již nahradila okázalá a hmatatelná prázdnota. Jen je jí dosaženo technicky opulentními scénami, ne mileneckým žvatláním, takže se pro mě stává přece jenom snesitelnější.

Celý výsledek krásně reprezentuje soundtrack likvidátora originality ve filmové hudbě Hanse Zimmera. Jeho monotónní a zaměnitelný seznam tracků skvěle doplňuje jednotlivé scény, tepe do vašich uší a zatlačuje vás do sedačky. Instantní, tedy okamžité pocity jsou dost silné. Když ale přemýšlíte o nějaké osobitosti či zapamatovatelnosti, jen těžko dojdete k nějakému závěru. Nelze hodnotit, co není přítomno. Jde zkrátka jen o vyprázdněné, hlasité a efektivní burácení. Tím je i celý Muž z oceli.
Máme tu tedy nabubřelou exhibici dnešního Hollywoodu bez toho, co tyto nabubřelé exhibice dřív ospravedlňovalo - nadhledu a zábavy. Asi je přijetí takového filmu záležitost osobních preferencí. Pokud vám připadá vzrušující představa dvacetiminutového, intro počítačové hry připomínajícího třeskutého duelu obklopeného teatrálními proslovy o zodpovědnosti jednotlivce, čekají vás žně. Mně se propadnout této trikové jízdě nakonec nepodařilo. Zlatý Marvel, ten si vystačí s blbnutím.

Vzpomínám na scénu v Superman se vrací, v níž Lex Luthor demonstruje svůj plán na modelu městečka, který je v detailech naprosto zlikvidován a přitom zabírán, jako by šlo o skutečné místo a skutečnou zkázu. Blíž už se k velkolepé destrukci nedostaneme a Singer se touto komickou vsuvkou vyjádřil k tomu, že podobné dětinské hrátky nemá za potřebí. Asi tolik k představě, že dnešní temné komiksy jsou "inteligentnější" než ty dřívější.

PS: I v IMAXu jde o nejméně výrazné 3D za hodně dlouhou dobu. Opravdu jsem měl problém ho nacházet, přestože jsem ho hledal.

PPS: Nolanovo zbožšťování dokážu pochopit. Ale Goyerovo? Podívejte se, prosím, na seznam jeho scénářů... Pak dává smysl, že se uchyluje k ošuntělým monologům typu "co činí vás lidi slabé, je vaše morálka".