Mistrovsky natočená reklama na Sovětský svaz třicátých let. Nijak se netroškaří a předhazuje se jeden den v ruském velkoměstě od rána do večera se všemi činnostmi, které to s sebou přináší. Nevědět o co jde, hádal bych, že jsou zde zachycena léta padesátá nebo šedesátá a film tak docela otřásl mou představou o předválečném Rusku (ovšem byla to právě tato země kdo dal světu termín "Potěmkinova vesnice")...

Tak to vidím já...

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě Muž s kinoaparátem od začátku bavil, ale nadčasovost a vizuální stránka filmu, která za těch celých devadesát let nevyprchala, je naprosto neoddiskutovatelná. Klobouk dolů za tu účasnou filmařinu, kterou dohonili filmaři až o desítky let později. Absence děje už sice z filmu dělá pro dnešního diváka spíš hezký spořič obrazovky, ale já se nemůžu ubránit těm 90%.

Asi jsem to nepochopila

Tento filmový experiment má jistě mnoho do sebe, leč já jsem jej moc nepochopila. Tedy spíše nenašla v něm zalíbení. Chápu, že to asi byla filmová revoluce, film bez herců, mezititulků, prakticky jenom sled obrazů, hudba impozantní, ale prostě to šlo celé mimo mě. Kdyby byl film delší, vůbec to nevydržím, takhle jsem se sice dodívala, ale se sebezapřením. Možná takový experiment docením ještě někdy v budoucnu, ale dnes rozhodně ne.