RECENZE FILMU

We Need to Talk About Kevin (česky Musíme si promluvit o Kevinovi, v době psaní recenze ale nebyl tuzemský název znám) patří mezi kousky, o kterých vůbec nevíte, pokud je vyloženě nevyhledáváte. Co z toho plyne? Že nemůže mít nízké hodnocení ani nějak výrazněji negativní kritiky, protože se k němu dostanou skoro jen ti, co ho vyloženě "chtějí" vidět, vědí, co od něj očekávat, a mají předem jasno, co jim může dát a v jaké míře. A dovolit filmu naplnit očekávání je vždycky snadnější než opak. Není to špatně, jen trochu matoucí, protože pak vzniká dojem, že "stejně jako všechny malé nezávisláky" musí být vysoce kvalitní. Nemusí.

Nový snímek režisérky Lynne Ramsay představuje mnou neoblíbené mustrové umění, kdy na první pohled vidíme, že autorčiným cílem bylo natočit festivalový flák jedno o čem. Nejde o příběh, postavy ani námět samotný, jde pouze o exhibici sebe jako umělkyně. Všechny složky od scénáře přes režii a střih po herecké výkony jsou pouze "cenopudná" šidítka, kdy si na seznamu "co by v nezávisláku mělo být" můžeme odškrtávat jednotlivé položky. Takový film pak bývá velmi odhadnutelný, nic nám nedá, zato ale málokdy zklame a bez problému si do něj promítneme kvality, jaké chceme. Kdo málo vsází, málo prohrává - tím se filmaři řídí.
Sledujeme atraktivní příběh matky v podání Tildy Swinton, která ve třech rovinách prožila, prožívá a spěje k něčemu strašnému. Pokud prostudujete pár trailerů, zjistíte, co má ta strašlivá věc být, ale z pohledu filmu samotného by šlo jistě o spoiler, proto si onen "zvrat" nechám pro sebe. Děj si odbýváme nechronologicky, aby působil umělečtěji, což má svůj smysl (chronologicky by byl nechutně jednoduchý), ale zároveň někdy vzniká menší chaos (musíme si rychle vštípit, který účes Swintonové patří k jakému období, jinak jsme ztraceni).

Syn hlavní hrdinky každopádně provedl něco neodpustitelného. My máme sledovat, co k tomu vedlo, jak to probíhalo a co následovalo z pohledu jeho matky. Podle různých materiálů i vývoje děje samotného lze odhadnout, že autorčiným záměrem (vůbec "záměr", který obvykle jen hádám a netroufám si ho vnímat s jistotou, tu na diváka vyloženě křičí) bylo položit si, a tím divákovi, otázku, jestli byla Swintonová dobrý rodič, či jestli nese za hrozný čin svéno syna zodpovědnost.
Problém je, že příběh podléhá prvoplánovým emocím tak výrazně, že na tuhle jednoduchou premisu zapomíná hned z úvodu a naprosto se rozmělňuje působivou extrémností a nerealistickým hrocením problémů. Otázku "může za to matka" zodpoví po zhruba deseti minutách, kdy vidíme, že syn je magor ještě před tím, než se vůbec naučil mluvit, a Swintonová s tím nemůže nic dělat. Pozorování jejího rozjímání o své vině pak nemá větší smysl, když synův charakter se prokáže jako silně narušený od samého počátku, čili nemá s výchovou nic společného. Zřejmě proto, že mlčenlivé a zamračené dítě vypadá velmi umělecky, jsou tedy zahozeny celá nosná dějová linie a vůbec autorský záměr.

We Need to Talk About Kevin nepatří mezi snímky, které by takové zaškobrtnutí snesly a mohly překonat. Zde neplatí klasická omluva "film nemusí zobrazovat reálné situace a jejich reálné důsledky", protože právě o "studii skutečných charakterů" se Ramsay snaží. Tlačí ale na pilu tak moc, že i Pedro Almodóvar by řekl "uklidni se, proboha". Vaření prvoplánové deprese pak dorovná i Iňárritovo Biutiful, jen postrádá jeho zasněnost a nadpřirozenost, tudíž smysl.
Velmi mě iritovaly střihy, které přesně odpovídají tomu, co na Sundance považují za "cool", ale z příběhu udělaly ještě větší kaši. Sledujeme například večeři v restauraci, kde syn Swintonovou dost setře, místo její reakce ale následuje střih a jede se dál někde jinde. Podobné momenty, a ve filmu jich se jich vyskytuje skutečně mnoho, v nichž scénu opouštíme uprostřed dění, jen dokazují, že režisérka ve skutečnosti není schopná hrdinku sledovat a dát jí prostor, místo toho staví extrémní (působivé) situace bez ladu a skladu. Přitom právě hrdinčino "nitro" bychom (pravděpodobně) měli poznat.

Zastánci se asi budou moct ohánět tím, že jde o záměr, který má jen vyhrotit vztahy a ukázat neschopnost Swintonové se synem komunikovat. Ovšem takový závěr musíme vyvodit z předpokladů (vracíme se k tomu, že si do podobných filmů lze vložit i kvality, které v nich nejsou, ale my jim je propůjčujeme), není nám nijak dokázán. Narušená komunikace mezi matkou a synem je tak několikrát zobrazena filmařškými prostředky, nejsme jí ale svědky dějově. Podobné chvíle, z nichž bychom si mohli "vytvořit vlastní názor" na rodičovské schopnosti hrdinky, nahrazují prázdná gesta téměř bez výjimky.
K ničemu jsou pak vynikající herecké výkony, kdy Tilda Swinton předvádí strhující show, když trápení hrdinky je bezvýchodné a nesmyslné. Svět, v němž se snímek odehrává, dělá i z nejdepresivnější reklamy Červeného kříže na DMSky rozjuchané zpívánky a zobrazuje neštěstí jako něco tak všudypřítomného a nepřekonatelného, až jako diváci ztrácíme zájem přát hrdinům štěstí. Nemělo by to smysl, protože v tomhle světě stejně nikdo šťastný být nemůže!
A pokud má být pointa filmu "zabít hodně lidí je špatné a vaše rodiče to rozesmutní", nezbývá než poděkovat za další přínosnou připomínku.
We Need to Talk About Kevin je docela působivý film v každé své scéně, dokáže vyprodukovat značné množství "atmosféry", svojí celkovou prázdnotu ale zakrýt nezvládne.