RECENZE FILMU

Wesi Andersonovi jsem nikdy nepropadnul, vždy jsem upřednostňoval Spikea Jonze. Když se ale nyní blížilo Moonrise Kingdom, česky Až vyjde měsíc, uvědomil jsem si, jak moc se na něj těším. Málokterý filmař si totiž osvojil tak osobitý styl, přestože stále zůstává v kontaktu s diváctvem a nestává se zazobaným intelektuálem, točícím nepropustný art. Na jeho aktuálním kousku pak oceňuji právě spojení osobitosti a nekompromisnosti s diváckou vděčností, protože jde o vůbec nejneobvyklejší možnou kombinaci vlastností filmu.

Sam (Jared Gilman) a Suzy (Kara Hayward) jsou podivíny i v jejich značně podivínském světě. Okolí jim nerozumí a nezdá se, že by zvlášť chtělo, tak na něj zanevřou a vydávají se na útěk do divočiny. Trochu jim hatí plány, že tamní ostrůvek v Novém Skotsku má na délku šestnáct mil a ztratit se dá celkem práci. Sam je naštěstí "zkušený" skaut, nějak si jistě poradí.
Zatímco hrdinové putují po staré indiánské cestě a prožívají vzájemný románek (spíš platonický, vzhledem k jejich věku, ale ne tak úplně), pátrají po nich skautský velitel (Edward Norton), místní šerif (Bruce Willis), dívčini rodiče (Frances McDormand s Billem Murrayem) a vzdáleně ještě Sociální péče (Tilda Swinton a ano, "Sociální péče" je jediné uvedené jméno této "ženy"), což jsou vše bizarní postavičky zakomplexované způsobem, který je dělá vtipnými i politování hodnými zároveň.
Příběh nemá smysl dál popisovat. Je roztomile banální, zároveň zcela zásadní, neočekávatelný, zkreslený i pravdivý. Jako vždy u Andersona nahlížíme na svět velmi zvláštní optikou nejvíc ze všeho připomínající pohled emocionálně nevyrovnaného dvanáctiletého dítěte.

Proto se Až vyjde měsíc pyšní nepopsatelně "krásnou" atmosférou, kdy se děj soustředí na věci obvykle zmiňované na pozadí, zatímco ty zásadní po divácích pohazuje jak papírové vlaštovky.
Anderson (možná doposud nejlépe za svou kariéru) vyvážil divnost a přehnanost účelem. Doposud jsem u něj měl relativní problém s tím, že mi jeho styl často přišel samoúčelný. Že divnost využíval jen proto, aby byla divná, protože divné = cool. Nevím přesně proč, ale tentokrát mě to nenapadlo ani jednou. Možná spokojenost způsobila komplexnost té divnosti zažraná velmi hluboko do děje, kdy právě ona hýbe zdejším vesmírem.
Wes dál testuje diváka scénami, které nikam nevedou, popřípadě nečekaně drsnými, upřímnými či nevysvětlitelnými momenty. Hraje si s námi, nejdřív nás rozesměje, o vteřinu později zase šokuje nepochopitelně "nepadnoucím" prvkem. Jako příklad můžu uvést úsměvnou scénu střetu skautího pátracího oddílu s uprchlíky, na jejímž konci nás čekají probodnuté ledviny a mrtvý pes (odehraje se během první třetiny, nejde o spoiler). V důsledku podobných narušení lze jen těžko odhadovat, co bude v příběhu následovat, nemáme tudíž obvyklou jistotu, že vše dobře dopadne. Což (zcela záměrně) kontrastuje s na první pohled pohodovým vzezřením. Bohužel ke konci už příběh na podobné vylomeniny jaksi zanevře a největší slabinou se stává až moc obyčejné finále.

Nejde nepochválit vynikající obsazení. Nejen superhvězdné, ale i supervýkonné. Willis, Murray, Norton, McDormandová a Swintonová své role dovádějí do dokonalých karikatur, kdy ovšem téměř každá z nich překvapí svou plnohodnotností. To samé platí o mladých hercích.
Kontrast mezi naivním dětským světem a očividnou promyšleností (propracované pohyby kamery, všudypřítomná barevná sladěnost kompocize) zaujme na první pohled. Pro někoho bude zajímavé do nekonečna rozebírat zdejší mizanscénu, pro nás ostatní to zůstane prostě "pěkné" na pohled a hlavně velmi zábavné na sledování a objevování neustále se hrnoucích nápadů. Tím se Až vyjde měsíc velmi podobá Fantastickému panu Lišákovi.

Nemá smysl tvrdit, že Až na měsíc nabízí zcela originální a doposud neviděný přístup ke kinematografii. Anderson v první řadě následuje vlastní trademarky, ale pak připomíná ještě několik klasických počinů jako Addamsova rodina nebo lepší epizody Simpsonů z doby, kdy ještě stáli za pozornost (přirovnání k Simpsonům není tak nemístné, jak se zprvu zdá). Podobných filmů v podobné kvalitě nicméně mnoho nevznikalo a nevzniká, považuji proto "odhalení", že Anderson není bezvýhradně nesrovnatelný a bezkonkurenčně unikátní, za poněkud zbytečné. Pokud bychom mu vytýkali, že čím víc filmů má za sebou, tím častěji si je jistý jediným konceptem, museli bychom filmařům jako Woody Allen a Tim Burton vyloženě zakázat točit.
I když ze všech svých počinů udělal Wes aktuálním zářezem zřejmě nejmenší krok kupředu, přijde mi, že ho na druhou stranu provedl doposud nejdůkladněji a nejjistěji. Nevznikl tím jeho nejlepší film (tím zůstává pro mě nedosažitelný Život pod vodou), ale rozhodně nejvděčnější pro diváky.