RECENZE FILMU

J. J. Abrams holt ví, jak kolem sebe vyvolat pořádný poprask. Jako režisér a scenárista určil nový směr dramatické seriálové tvorby, resuscitoval filmovou postavu agenta Ethana Hunta a momentálně se o totéž pokouší i se členy posádky vesmírné lodi Enterprise. Nyní nám, tentokrát jako producent, představuje tajemný debut režiséra Matta Reevese s názvem Monstrum.

Když pracovní závazky donutí vašeho kamaráda na dlouhou dobu odcestovat až za velkou louži, uspořádat mu pořádný rozlučkový večírek je pro vás prakticky povinnost. Coby ale taková párty byla bez náležité dokumentace? Díky digitální kameře můžete mít jistotu, že nikomu nic neuteče. Přátelská shledání, nevhodné fórky, spousta drbů a ještě více pití. Všechno je svěží, uvolněné a upřímné. Člověk by i zapomněl na to, že vlastně sleduje přísně utajený záznam armády

Spojených států, který byl nalezen „v oblasti dříve známé jako Central Park“.

Pokud je u nějakého projektu jméno producenta zvučnější než samotný název filmu (notabene jméno režiséra), dobrotu to většinou nedělá. O to víc jsem upřímně rád, že právě Monstrum pod ochranným křídlem čím dál vlivnějšího J. J. Abramse je pro toto pravidlo výjimkou. Právě zmíněná pařící scéna, která by se v rukou sebeschopnějšího režiséra mohla lehce proměnit v bezduchou předváděčku zúčastněných postav, je totiž pro relativně neznámého Matta Reevese brilantní nástup.

Charaktery jednotlivých aktérů nám totiž zpočátku představuje jako tak strohé a ohrané, že místo vlastního intra je rovnou staví do situací pro ně ušité na míru. Klišé se sice nezbaví, ale špatně se na to rozhodně nekouká. Oslavenec se pohádá se svou ex-přítelkyní, jeho nejlepší kámoš se stále zapnutou kamerou nemotorně balí holku od vedle a ve vzduchu začínají šumět debaty na téma „nesmíš to nikomu říct, ale...“. Je to zvrácené, ale skutečně to funguje. Tedy alespoň do té doby, než s celým New Yorkem zamává ohromný otřes. Aha, ono tam je přece to monstrum!

Atmosféra se nenávratně změní a když ulicí proletí hlava sochy Svobody, digitální videokamera ve filmu konečně uplatňuje svoje místo. Za relativně krátkou dobu od uvedení je Monstrum asi nejčastěji popisováno jako kříženec mezi Godzillou a Záhadou Blair Witch, což je přirovnání sice podstatně zjednodušené, zato ale docela přesné. Reeves se totiž kupodivu nesnaží o žádné převedení žánru do realistických měřítek, jako tomu bylo například u filmů Casino Royale nebo Batman začíná. Naopak mísí jeden žánr s druhým a to s takovou elegancí, že nějakou umělou realističností se už vůbec nemusí zabývat. Obrovský výbuch, převrácený tanker nebo smrtící infekce v čele s titulní obludou budují typický monster-movie koncept, ovšem příčiny jednotlivých jevů vám, jako řadovému občanovi, už režisér nepodá. Roztřesená kamera a král všech mystérií na postu producenta se pak starají o to, aby mu to beztrestně prošlo.

Jenže,... Nemůžete se přece procházet světem Rolanda Emmericha a spol., aniž aby to neodnesl příběh. A i když berličky typu „je skoro určitě mrtvá, ale já se pro ni vydám přes celý město a nechám se honit tou velkou věcí, protože ji miluju“ díky perfektnímu dějovému spádu nemají až takovou váhu, stejně zamrzí. To ale u Monstra bohužel není jediný problém. Pokud vás během filmu nezačnou z třesoucí se kamery bolet oči (proto doporučuji si v kině sednout co nejvíce dozadu), dříve nebo později vás omrzí její „stylistická nestylističnost“ a alespoň na chvíli zatoužíte po pár starých dobrých leteckých záběrech. Vady na kráse má prostě každý film a ve výsledku tak nakonec stejně záleží jen na tom, jakou váhu jim dáte. A jelikož v tomto případě se za zavádějícím českým názvem (který ale na druhou stranu přesně vystihuje tu podprahovou banalitu celého snímku) skrývá opravdu impozantní umělecké dílo, většinu nedostatků lze s klidným svědomím brát za zanedbatelné.

Máte-li tak chuť na popcornový výjev z monumentálního řádění přerostlé ještěrky v jedné z amerických či japonských metropolí, koukněte na Godzillu. Snímek Monstrum je totiž velice silným dramatickým příběhem o normálních lidech v nenormálním světě, a nakonec si snad každý z nás uvědomí, že o to samotné stvoření relativně vůbec nejde. Monstrum může silně ovlivňovat naše hrdiny, i když je zrovna na druhém konci města (a teď nemluvím o těch blechách), a svou fyzickou přítomností funguje pouze jako nemilosrdný symbol zkázy a beznaděje, paradoxně tím popohánějící ústřední skupinu dál ve svém úsilí. Po čase vás tak už přestane i překvapovat, když zvíře po raketové spršce znovu vstane a pokračuje ve svém běsnění. Godzilla z tohohle filmu tu jednoduše není od toho, aby umírala.

Zahalen průměrnými digitálními efekty a ještě průměrnější apokalyptickou atmosférou z jedné strany a průkopnickým stylem vyprávění ze druhé je film Monstrum vlastně tím nejklasičtějším dramatickým příběhem vůbec. A zaslouží si, aby mu byla věnována pozornost až do poslední pronesené věty. I když si na ni budete muset počkat až do konce závěrečných titulků.